Prázdná židle

Budeme dnes s rodinou a přáteli slavit Štědrý večer. Připravíme improvizovaný stůl ze starých dveří od výtahu a prostěradlo pro jednou poslouží jako ubrus. Každý na oslavu něco přinese. Nebudeme mít hrozny, kvašený mošt, ani turecký med, ale budeme spolu a v harmonii, což už je samo o sobě velký luxus. Děti dostanou limonádu a nápojem dospělých bude rum s citronem, nebo medem. Moje máma bude vykládat, jak bylo ráno těžké sehnat rajčata a neteř mi připomene, že 25. bude hrát anděla na mši v kostele.

V čele stolu necháme židli, která zůstává prázdná už od vánoc roku 2003. Je to místo Adolfa Fernandeze Saínze, odsouzeného během Černého jara k patnácti letům vězení. Bude smutné si znovu připomenout jeho nepřítomnost. Jestli to dovolí bachaři, uslyšíme po telefonu aspoň jeho hlas, jak nám dodává kuráž. Jaká ironie života, že? Jemu, který sedí v kriminále, ještě zbývají síly na povzbuzování ostatních.

Vzpomínám si na den, kdy jsme synovi vysvětlovali, že Adolfa zavřeli. Můj muž mu řekl: „Teo, tvůj strýc Adolfo je ve vězení, protože je to velmi statečný člověk“, na což můj syn odpověděl s dětskou logikou: „Takže vy jste na svobodě, protože jste trošku zbabělí“. Děti mají neuvěřitelně přímý způsob, jak říkat pravdu. Ano Teo, je to tak. Tyto vánoce pořád ještě zahříváme své židle, protože jsme zbabělci. Přejeme si v soukromí rodiny svobodný Nový rok, protože se nám nepovedlo ta přání přeměnit ve skutečnost. Utěšujeme se mýtem o národním osudu, protože jsme vzdali snahu věci kolem sebe změnit.

Adolfova prázdná židle bude nejsvobodnějším místem u našeho improvizovaného štědrovečerního stolu.

Bez rodokmenu

Mezi stovkami zpráv, které každý týden dostávám, se některé otázky a pochyby stále opakují. Mnoho lidí zajímá: „pro koho pracuji?“, „čí jsem dcera?“, nebo „kdo mě za to platí?“

Aniž bych se snažila někoho přesvědčovat (protože vysvětlování vlastní „pravdy“ nejvíce připomíná přiznání viny), ráda bych objasnila některé věci:
- Narodila jsem se V bloku v Centrální Havaně, kde bylo na jednom rohu ulice napsáno „Jesus Peregrino“ a na druhém „Jesus Pelegrino“. Takže jsem se už odmalička naučila žít s tím, že je možné nazývat jednu věc různými způsoby.
- Nemám žádný rodokmen, který by mi poskytoval nějaké výhody, pokud se nepočítá schopnost utahovat matičky a opravovat elektronické přístroje, kterou jsem zdědila po otci. Otec byl železniční mechanik, který v krizi devadesátých let vyměnil svou modrobílou uniformu za místo opraváře píchlých duší.
- Hodně lidí, co mě zná, si myslí, že „mi straší ve věži“, „chybí mi kolečko“, nebo jsem „spadla z višně“. Všechno, co jsem udělala ve svém malém životě (vyhledávala problémy, psala diplomovou práci o literatuře diktatury v Latinské Americe, spojila svůj život s novinářem v nemilosti, vrátila se do své země a začala psát tento blog) by mohlo být klidně nějakým odborníkem klasifikováno jako psychiatrická porucha. Všechno je možné…
- Těm, kteří mi pod pseudonymem píšou, že jsem určitě z G2, bych ráda osvětlila, že už jim tak tady na Kubě říká málokdo. Teď o nich mluvíme jako o „bezpečnosti“, „aparátu“, „stroji“ „Armagedonu“, „drtičce“, „chlapcích“, nebo jednoduše jako o „nich“. Kdybyste se zeptali někoho mladého, jestli ví, co je G2, možná by vám odpověděl, že se jedná o rockovou skupinu nebo značku bot.
- Nemíním nijak dokazovat, že nejsem „infiltrovaná“. Ti, kterým se uleví a budou mít menší výčitky svědomí, když budou věřit, že si troufám jen proto, že jsem nějak chráněná, nebo že mi někdo nařídil, abych tohle všechno říkala, si to pro mě za mě mohou myslet dál. Každý si může, alespoň v malém prostoru tohoto blogu, myslet a říkat co chce.
- Co se týče peněz, materiální stránky, nebo platu, ráda cituji svého muže, který říká, že mám „duši fakíra“. Oblékám se do toho, co se zrovna objeví, už léta nemám víc než jeden pár bot a jím jednou denně. Jediná má “konzumní” obsese se teď vztahuje k mému blogu. Peníze, které vydělám překlady z němčiny, prováděním turistů po Havaně, nebo prodejem starých knih z university, investuji, pokud můžu, do půlhodinky na internetu. Proto je má přítomnost na Generaci Y tak trhaná a posty nemají frekvenci deníku.
- Proč mám blog a ostatní ne? Protože jsem z generace, která se naučila se pohybovat ve světě technologií, i když si musí skládat svá PC ze součástek, koupených na černém trhu. Jedním z rysů dnešní Kuby je, že lidé, kteří by mohli vyprávět nejzajímavější věci, jsou většinou počítačoví analfabeti. Takže pravidelní čtenáři blogů se budou muset spokojit s lidmi jako jsem já, sice bez rodokmenu, ale pro které je myš prodloužením vlastního těla.