Bez rodokmenu

Mezi stovkami zpráv, které každý týden dostávám, se některé otázky a pochyby stále opakují. Mnoho lidí zajímá: „pro koho pracuji?“, „čí jsem dcera?“, nebo „kdo mě za to platí?“

Aniž bych se snažila někoho přesvědčovat (protože vysvětlování vlastní „pravdy“ nejvíce připomíná přiznání viny), ráda bych objasnila některé věci:
– Narodila jsem se V bloku v Centrální Havaně, kde bylo na jednom rohu ulice napsáno „Jesus Peregrino“ a na druhém „Jesus Pelegrino“. Takže jsem se už odmalička naučila žít s tím, že je možné nazývat jednu věc různými způsoby.
– Nemám žádný rodokmen, který by mi poskytoval nějaké výhody, pokud se nepočítá schopnost utahovat matičky a opravovat elektronické přístroje, kterou jsem zdědila po otci. Otec byl železniční mechanik, který v krizi devadesátých let vyměnil svou modrobílou uniformu za místo opraváře píchlých duší.
– Hodně lidí, co mě zná, si myslí, že „mi straší ve věži“, „chybí mi kolečko“, nebo jsem „spadla z višně“. Všechno, co jsem udělala ve svém malém životě (vyhledávala problémy, psala diplomovou práci o literatuře diktatury v Latinské Americe, spojila svůj život s novinářem v nemilosti, vrátila se do své země a začala psát tento blog) by mohlo být klidně nějakým odborníkem klasifikováno jako psychiatrická porucha. Všechno je možné…
– Těm, kteří mi pod pseudonymem píšou, že jsem určitě z G2, bych ráda osvětlila, že už jim tak tady na Kubě říká málokdo. Teď o nich mluvíme jako o „bezpečnosti“, „aparátu“, „stroji“ „Armagedonu“, „drtičce“, „chlapcích“, nebo jednoduše jako o „nich“. Kdybyste se zeptali někoho mladého, jestli ví, co je G2, možná by vám odpověděl, že se jedná o rockovou skupinu nebo značku bot.
– Nemíním nijak dokazovat, že nejsem „infiltrovaná“. Ti, kterým se uleví a budou mít menší výčitky svědomí, když budou věřit, že si troufám jen proto, že jsem nějak chráněná, nebo že mi někdo nařídil, abych tohle všechno říkala, si to pro mě za mě mohou myslet dál. Každý si může, alespoň v malém prostoru tohoto blogu, myslet a říkat co chce.
– Co se týče peněz, materiální stránky, nebo platu, ráda cituji svého muže, který říká, že mám „duši fakíra“. Oblékám se do toho, co se zrovna objeví, už léta nemám víc než jeden pár bot a jím jednou denně. Jediná má „konzumní“ obsese se teď vztahuje k mému blogu. Peníze, které vydělám překlady z němčiny, prováděním turistů po Havaně, nebo prodejem starých knih z university, investuji, pokud můžu, do půlhodinky na internetu. Proto je má přítomnost na Generaci Y tak trhaná a posty nemají frekvenci deníku.
– Proč mám blog a ostatní ne? Protože jsem z generace, která se naučila se pohybovat ve světě technologií, i když si musí skládat svá PC ze součástek, koupených na černém trhu. Jedním z rysů dnešní Kuby je, že lidé, kteří by mohli vyprávět nejzajímavější věci, jsou většinou počítačoví analfabeti. Takže pravidelní čtenáři blogů se budou muset spokojit s lidmi jako jsem já, sice bez rodokmenu, ale pro které je myš prodloužením vlastního těla.

About these ads

Napsat komentář

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Změnit )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Změnit )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Změnit )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Změnit )

Connecting to %s