Nemocnice „Neseš všechno?“

V jedné ruce mám kýbl, v podpaží polštář a větrák si opírám o bok. Vcházím do onkologické nemocnice a obrovský batoh co táhnu na rameni mi zakrývá obličej před hlídačem. Je mu to jedno. Je zvyklý na to, že rodiny pacientů musí do nemocnic nosit všechno možné i nemožné, takže ho moje barokní struktura tvořená kýblem, větrákem a taškami nevyvádí z míry. Ještě o tom neví, ale v jedné z tašek, co na mě někde visí, mu nesu chleba s omeletou, aby mě tu nechal i po návštěvních hodinách.

V pokoji sedí Monika a drží za ruku svoji matku, která je čím dál tím vyzáblejší. Má rakovinu jícnu a, ačkoli to netuší, už není mnoho co by se ještě dalo udělat. Nikdy jsem moc nechápala nechuť doktorů říct člověku otevřeně kolik mu zbývá do konce. Ale respektuji rozhodnutí rodiny i když nejsem schopná se přidat k ostatním a tvrdit jí, že bude brzy zdravá.

V místnosti je mdlé světlo a vzduch je cítit bolestí. Začínám vybalovat co jsem přinesla. Vytahuji sáček s práškem kterým vyčistím koupelnu a který „voní“ tak, že přehluší vše ostatní. Kbelíkem budeme moci umýt Moničinu maminku a potom ještě spláchnout záchod, kterému nefunguje záklapka na vodu. Přinesla jsem si na ten velký úklid žluté rukavice, abych tady nic nechytla. Rozbaluji dál a vytahuji balík s jídlem a speciální kaší pro starou paní. Polštář se osvědčil skvěle a čistým povlečením se nám daří zakrýt celou matraci pokrytou souvislou mapou skvrn.

Největší úspěch má větrák co jsem připojila ke dvěma drátům čouhajícím ze zdi. Vybalování pokračuje taškou se zdravotnickým materiálem. Sehnala jsem injekční jehly vhodné do kapačky jako náhradu za tu co má pacientka v ruce. Je příliš široká a způsobuje jí bolest. Taky jsem na černém trhu koupila obvaz a trošku vaty. Nejtěžším úkolem, který mě stál několik dní úsilí a neuvěřitelných směnných obchodů, bylo najít chirurgickou nit na šití na zítřejší operaci. Navíc jsem ještě přinesla krabičku jednorázových injekčních stříkaček, protože stará paní vykřikla hrůzou  při pohledu na sestřičku se skleněnou stříkačkou v ruce.

Pro trošku zábavy jsem dotáhla rádio. Jedné ze sousedních pacientek navíc někdo přinesl i televizi, takže se s ní má kamarádka může dívat na seriál, zatímco já budu hledat doktora, abych mu předala dárek od pacientčina manžela. Jak se tak pomalu stmívá, po zdi u postele přeběhne šváb a já si vzpomenu, že jsem přinesla i sprej proti hmyzu. V batohu už zůstává jen pár léků a dárek pro slečnu z laboratoře. Peníze mám v kapse. Budu je potřebovat, protože ambulance jsou pouze pro naprosto kritické případy a až povezeme kamarádku domů, budeme si muset vzít Panataxi.

Naproti naší posteli leží stařenka a jí vodovou polévku, kterou jí přinesl nemocniční personál. Nemá kolem postele naskládané žádné tašky od rodiny a nemá ani polštář pod hlavu. Nastavím větrák tak, aby si i ona mohla užít trošku čerstvého vzduchu a povídám jí o dalším hurikánu. Aniž by si toho všimla, zaťukám na dřevo dveřního rámu a ani sama dobře nevím jestli kvůli strachu z nemoci, nebo ze zděšení z nemocničních podmínek. Nějaká žena projde kolem nás, halasně prodává návštěvám chleba se šunkou. A já se zavřu v koupelně, která teď, po mém úklidu, voní po jasmínech.