Numancie

Malá pionýrka skanduje hesla na ranním shromáždění žáků školy. Zčervenalý obličej a pulsující žíla na čele podtrhují její vyvolávání. Mezi větami, které opakuje, je i jedna strašlivá metafora: „Ostrov se dřív potopí v moři než by se vzdal své cti“. Na zdi místního CDR (Výbor na obranu revoluce – pozn. př.) zabírá několik slov celou její horní část: „Když postupuji vpřed, následuj mě. Když se zastavím, popožeň mě. Když se budu vracet, zabij mě.“ Další ukázka byla v sobotních novinách, když náš nejvyšší vůdce publikoval v jedné ze svých úvah: „po tolika obětech a životech obětovaných obraně nezávislosti a spravedlnosti nemůžeme nabídnout Kubu kapitalismu na druhém břehu.“

Vzpomenu si na obraz Numancie a odmítám přijmout hrůzu, která z něj čiší. Už jsem tady těm historkám párkrát uvěřila, když jsem jako dítě běžela do úkrytu za zvuku sirén ohlašujících invazi, ke které nikdy nedošlo. Zemská deska jejíž je ostrov součástí se nezhroutí (omlouvám se za tuto zprávu všem, kteří takovou zprávu roznáší) kvůli výměně vlád. Stromy se neodstěhují, kameny, které viděly vymření původních obyvatel také nezmění své místo a pravděpodobně si ničeho nevšimne ani samotné moře. Tak mě prosím pořád nestrašte apokalypsou a katastrofami. Už jsem na to trošku velká.

Toto všechno se stane, nebo už se to dokonce děje. Numancie nastane v myslích některých z nás. Ale pro ty ostatní bude budoucnost delší než to, co necháme za sebou.