Já to nejsem

Přijde ke mně na ulici kluk, zeptá se jestli jsem „Yoani“ a napřáhne ke mně zpocenou a studenou ruku. Mám trochu strach, že se mi chystá jednu natáhnout, ale on jenom řekne: „Doufám, že ty jsi opravdová. Protože už jsme toho viděli tolik!“ Mám chuť se za ním rozběhnout a ukázat mu pupík. Protože neexistuje žádný lepší způsob jak někomu dokázat že existujeme a že jsme „opravdoví“ než auzlený pupík na břiše. Odešel a nechal na mě ležet celou váhu svých pochyb a své víry. Hlavně to druhé mi nahání strach. Nedá mi ani čas abych mu vysvětlila, že nehodlám zakládat žádné náboženství a že mě tedy jeho pochyby uklidňují více než jeho případné přesvědčení.

Jestli ten kluk se studenou rukou a krátkými větami čte tento příspěvek, ráda bych mu řekla, že ho nemůžu zachránit. Já nejsem ta, na kterou by měl nakládat odpovědnost, kterou bychom měli nést společně. Já už jsem toho taky dost viděla – lidi, kteří tleskají a později udávají; ruce které nejdříve plácají po rameni a nakonec odstrkují; oslavné výkřiky, které se promění v šepot plný nenávisti. Každopádně, já nepotřebuji vědět kdo je on abych si byla jistá tím, že sdílíme ty samé pochyby, sny a viny.