Kam zmizely pochody?


Z naší každodenní reality dnes čiší absence čehosi, na co jsme dříve byli zvyklí:  výzvy k demonstracím, tak časté ještě před dvěma lety, jsou teď čím dál řidší. Dřív bývalo divné, když nás alespoň jednou za měsíc nikdo nevyzval k účasti na manifestaci, kde jsme měli vykřikovat slogany a tleskat zapáleným proslovům. Dostávali jsme pravidelný příděl lžičky hysterie, která nás udržovala v pocitu neustálého ohrožení.

V den těch neustálých demonstrací obvykle nefungovaly žádné veřejné služby a dopravní prostředky z celého města svážely lidi z ostatních provincií, aby byl manifestující dav co nejmohutnější. Během pochodů se ulice plnily pošlapanými papírovými vlaječkami a hadicemi s vodou k ukojení žízně. Město zkolabovalo a my, kteří jsme čekali až přehlídka skončí, jsme měli pocit, že žijeme ve stavu nikdy nekončící mobilizace. Byly to dny, kdy to nejlepší, co člověk mohl udělat, bylo zůstat doma a čekat, až všechny ty výkřiky, nervozita a tlampače umlknou.

Ale taky nebylo všechno jenom tak, jak to ukazovaly kamery a reportáže v médiích. Politické mítinky, organizované samotnou vládou, měly i svoji zábavnou část. Žáci škol byli nadšení, že se zrušilo vyučování a že si mohli hrát uprostřed davu. Spousta zaměstnaných lidí byla taky radši, když uprostřed chaosu manifestací mohli vyklouznout a utéct domů, než když pracovali celý den pod dohledem kontrolora. Dokonce i ti, kteří jezdí autobusem a osahávají ostatní, byli vděční za davy na demonstracích, ideálním to místě pro jejich chlípné choutky. Pouliční prodavači počkali, až zástupy přestanou skandovat “Ať žije!”, a prodali neskutečné množství arašídů, chlebů s pomazánkou a limonád.

Ne že by se mi po těch organizovaných pochodech stýskalo, ale město vypadá nějak jinak bez těch bouří euforie, bez vůdce křičícího na tribunách a bez těch tisíců opravdových i falešných nadšenců třepetajících vlaječkami.

Rozloučení s Tutu

Diplomacie je jedním z umění, ze kterého mám vyrážku, jedním z tanců, při jejichž sledování dostávám mořskou nemoc. I když se snažím sebevíc porozumět velvyslancům, tajemníkům a celému tomuto rodu vynalézavých osobností, jsem jejich jednáním jenom stále zmatenější. Objímají se a usmívají, vyměňují si sliby a nechávají se fotografovat ruku v ruce. Mluví mým jménem, i když už je to dlouho, co naposledy jeli autobusem, stáli ve frontě nebo věděli, jaká je cena vajec na černém trhu.

V posledním roce měl balet předváděný “naší” diplomacií charakter svůdných tanců. Omámili svými sliby a tanečky v červených ponožkách celou řadu lidí. Ale odsud, ze třetího balkónu, kde sedíme my, občané, nám každé fouetté připadalo přízemní a nové otočky (tak předvídatelné) nevzbudily nic než zívání.

Znuděná a zklamaná touto choreografií na efekt radši volím tanec v rytmu lidové diplomacie. S takovým množstvím vyplýtvaného šampaňského je myslím lepší přeskočit řady reprezentantů v kravatách. Měly by existovat civilnější formy, jak se setkat s ostatními, jak vytvářet kontakty a pomáhat si. Nechme ministrům jejich smlouvy o úmyslech a podpisy nikdy nenaplněných dohod. Přibližme se mezitím jeden k druhému a najděme společnou řeč!