Středeční důtka


Je devět ráno a policista si znuděně prohlíží předvolání, které jsme mu předložili u vchodu na stanici na rohu ulic 21 a C. Nechá nás čekat na lavičkách něco kolem čtyřiceti minut, během nichž stihneme s Reinaldem probrat všechny věci, na které nemáme v běžném denním shonu čas. V devět čtyřicet odvedou mého muže poté, co se ho zeptají, jestli u sebe má mobilní telefon. Deset minut nato se s ním vrátí a odvedou mě do druhého patra.

Setkání je krátké a tón energický. V místnosti jsme tři, ten, který mluví zpěvavým hlasem, se představil jako agent Roque. Po mé straně je jiný, mladší, říká, že se jmenuje Camillo. Jak mi sdělí, oba jsou z ministerstva vnitra. Nechtějí nic poslouchat. Mají na stole napsaný scénář a nic, co bych snad udělala, by je od něj neodvedlo. Jsou to profesionálové v zastrašování.

Téma hovoru se dalo očekávat. Přibližujeme se k datu setkání kubánských bloggerů, které jsme bez tajnůstkaření i bez publicity připravovali posledního půl roku. Oznamují mi, že setkání budeme muset zrušit. O půl hodiny později, když už jsme byli daleko od uniforem a fotografií vůdců na stěnách, jsme si zrekonstruovali jejich slova:

Rádi bychom vás upozornili, že jste překročila všechny hranice tolerance svými kontakty a vztahy s kontrarevolučními elementy. Díky tomu nemáte žádné právo diskutovat s kubánskými autoritami.
Aktivita, která se má uskutečnit v příštích dnech, bude zrušena.
Z naší strany k tomu použijeme všechny prostředky, podáme příslušná hlášení a podnikneme nezbytné kroky. Tato aktivita nebude povolena ve chvílích, které náš národ prožívá po dvou hurikánech
.

Roque na konci už skoro křičí a já využívám momentu, abych se ho zeptala, jestli mi to všechno může dát písemně. Jako bloggerka jsem zveřejnila svoji tvář a jméno a teď mám pocit, že budou všichni ochotni uvést svoji identitu pod svá slova. Policista se odchyluje od scénáře, asi nečekal moji knihovnickou mánii schovávat si všemožné papíry. Přestane číst, co má předepsáno, a ještě hlasitěji na mě zařve, že “Nemá povinnost mi dávat vůbec nic!”.

Než mě z místnosti vyhodí strohým “Odejděte občanko!”, ještě mu stihnu říct, že není schopen mi podepsat, co řekl, protože na to nemá odvahu. Slovo “zbabělci” už mi unikne s výbuchem smíchu. Jdu dolů po schodech a slyším, jak nahoře rovnají židle. Středa skončila brzo.