Ztracená slabika


Jedna básnička z devadesátých let ironizovala zmizení různých zemědělských produktů z kubánských stolů. Autor se pod tyto sympatické verše nikdy nepodepsal, ale břitký styl ukazoval jasně směrem k jednomu známému spisovateli. Byla to léta, kdy se zhroutilo RVHP i s celým socialistickým blokem a naše pupíky se začaly bolestivě přibližovat páteři. Vypadalo to, že zelenina emigrovala a nám nechala jenom trýznivé vzpomínky na svou  jemnou chuť.
Sladké brambory, banány a yuka se později vrátily, když sociální exploze v roce 1994 donutila vládu povolit satanizované volné trhy. Najednou jsme na regálech tržišť nacházeli rozmanité hlízy, odjakživa doprovázející jídla našich prarodičů, ovšem za ceny, které zdaleka neodpovídaly našim symbolickým platům. Ale i tak, byly tu. Když si člověk trošku vyždímal kapsu, mohl udělat sladkou malangovou kaši a zasvětit své dítě do tajů chutí.
Národní produkty se vracely, ale přicházely i cizí, aby nahradily ty kreolské. V hotelech začali nakupovat pomeranče z Dominikánské republiky, květiny z Cancúnu a ananasy z dalších karibských ostrovů. V kuchyních se začal používat citrónový koncentrát, aby nahradil ztracený citrus, tak běžný v omáčkách a marinádách. Cukr se dovážel z Brazílie a objevit někde balík mražené mrkve bylo snazší než najít kořeny, které rostou tady v naší zemi. Jenom guayaba neměla v dovozu konkurenci a důstojně suplovala všechno ostatní ztracené ovoce.
K dovršení všeho jsem před několika týdny zjistila, že sůl, která je rozdávána na příděl, pochází z Chile. Nedaří se mi srovnat v hlavě našich 5 746 kilometrů pobřeží s tímto modrobílým balíčkem přivezeným z jihu. Pokud je naše moře pořád ještě tak slané jako vždycky bývalo, co se děje s těmi malými krystalky, že si nenajdou cestu do mé solničky? Není to kvůli přírodě – neházejme vinu zase na ni, ale kvůli nefunkčnímu ekonomickému systému, výrobní apatii a obrovskému pohrdání vším tuzemským. Vinu nenese ani embargo.
Musela bych dnes přepsat tu sarkastickou básničku o vymizelých produktech a přidat jednu krátkou ztracenou slabiku: sůl.

Yuca co přijela z Litvy
Mango, sladký plod Krakova
Jam co pochází z Varšavy
a káva co se sklízí v Německu.
Žlutá malanga z Rumunska,
moldavský boniát se svou sladkou chutí
z Libérie mamey a jeho tkanivo
a zelený banán co pěstují na Ukrajině.
Všechno to nám chybí a není to naše vina,
za splnění potravinového plánu
svádíme tvrdý boj.
A už máme první důkaz,
že se opravdu snažíme:
vidíme jídlo v televizi a novinách.