Narozeniny, nebo výročí?

„Vítězství vždy bylo, je a bude naše!“

Zatímco se připravují rozsáhlé reportáže o padesáti letech Kubánské revoluce, málokdo si klade otázku, zda slavíme narozeniny živé bytosti nebo jen výročí něčeho, co se kdysi stalo. Revoluce přece netrvají půl století, říkám těm, kteří se mě ptají. Končí pozřením sebe samých a ustrnutím v autoritářství, kontrole a nehybnosti. Lhůta jim vyprší, jakmile se začnou snažit být věčnými. Umírají právě proto, že se snaží udržet neměnné.

To, co začalo tehdy prvního ledna, už je podle názoru mnohých léta pod drnem. Diskuse se vede pouze o tom, k jakému datu proběhl pohřeb. Podle Reinalda zemřela revoluce v srpnu 1968, když náš vousatý vůdce oslavoval vstup tanků do Prahy. Má matka viděla revoluci v agónii, když byl vynášen rozsudek smrti nad generálem Arnaldo Ochoem. V březnu 2003, kdy došlo k zatýkání a hromadným soudům, slyšeli smrtelné chropění i ti umíněnci, kteří revoluci až do té doby považovali za živou.

Za sebe vám říkám, že jsem ji poznala už jako mrtvolu. V roce 1975, kdy jsem se narodila, už sovětizace vymazala veškerou spontánnost a nebylo vidět už nic ze vzbouření a vzdoru, o kterém vyprávěli ti starší. Už neexistovaly dlouhé vlasy a lidové nadšení, ale čistky, dvojitá morálka a udavačství. Škapulíře, se kterými kdysi sešli z hor, už byly zakázané a z vojáků ze Sierra maestry se stali lidé závislí na moci.

Zbytek už byl jen zdlouhavou smuteční hostinou za něco, co mohlo být; jen svíčkami zažehnutými iluzí tolika lidí, kteří jí propadli. Tento leden slaví nebožka nové výročí. Budou tu květiny, bude se volat “Ať žije!” i muzika bude, ale ona je definitivně na márách a nic už ji nedokáže vzkřísit. Nechme ji odpočívat v pokoji a začněme co nejdřív s novou etapou. Kratší, méně okázalou a svobodnější.