CDR

Od dětství jsem byla přesvědčená, že logo Výborů na obranu revoluce (CDR) znázorňuje obrovské oko nesoucí mačetu. Protože jsem nevěděla, jak tento agresivní obraz vznikl, vnímala jsem ho jako indiskrétní zorničku, která mě sleduje na každém kroku. Po letech mi jeden kamarád vysvětlil, že tam, kde já jsem viděla rohovku a duhovku, není nic než klobouk viděný shora. I přes toto vlídné vysvětlení jsem stále cítila tíhu toho pohledu pokaždé, když jsem procházela kolem nějakého plakátu se značkou CDR.

Právě probíhá sedmý kongres této organizace, čítající více než sedm milionů členů; celé řady z nich se nikdy nikdo neptal, jestli k ní chtějí patřit. Do výborů se vstupuje zcela automaticky, stejně jako ženy jsou zahrnovány do Federace kubánských žen a děti přijímány do Pionýra. Málokdy se někdo proti členství veřejně ohradí, i když tyto spolky dnes na Kubě valný smysl nemají a jsou spíše formální a byrokratické.

Můj omyl týkající se oka a klobouku byl sice do jisté míry důsledkem dětské zmatenosti, ale z velké části také projevem toho, že mám nos na nebezpečí. Naučila jsem se, že za dveřmi, které hlásaly onen alarmující slogan „Vždy na pozoru“, bydlí ti nejpřísnější autoři zpráv udávající své sousedy. Také jsem znala lidi, kteří kvůli špatné prověrce z pera prezidenta výboru přišli o pracovní postup, cestu do zahraničí nebo možnost získat nové bydlení. Dokonce jsem poznala i jednoho, jenž kromě honosného titulu viceprezidenta CDR byl zároveň největším delikventem v celé čtvrti.

V Palacio de Convenciones má tedy dnes zornička s mačetou novou konferenci. Mám pocit, že to, co dříve bývalo vševidoucím Argem, je dnes sípajícím kyklopem. Kontrolní orgán, který je sotva schopen všímat si všech nepravostí, které pácháme.