Jiný Pablo

 

Prožila jsem nezapomenutelné odpoledne s Pablem Milanésem na Antiimperialistické tribuně. On byl na scéně a zpíval svůj nevyčerpatelný repertoár, zatímco já jsem vztyčovala transparent s nápisem Gorki. Koncert trval skoro tři hodiny, ale ta plachta, kterou jsem si s několika dalšími odvážlivci dovolila zvednout, vydržela jen pár vteřin. I když jsem byla tak blizoučko autorovi Yolandy, onoho 28. srpna jsem  si myslela, že moji nekonformnost od jeho mravoučných tendencí dělí celé kilometry. Ale to jsem se spletla.

Četla jsem pak rozhovor, který Pablo poskytl novinám El Público; každičká jeho odpověď by mu určitě vynesla pěkných pár ran, kdyby je pronášel na náměstí v centru Havany. Jeho názory se tolik podobají těm, které mě dovedly až k vytvoření tohoto blogu; některé z jeho vět bych klidně podepsala. Když prohlásil: „… jsme ve všech směrech paralyzovaní, plánujeme si budoucnost, ale stále žádná nepřichází…“, oslovil mě mnohem víc než všemi svými písněmi dohromady. Jde o tu zářnou budoucnost, jak nám ji líčili, na jejímž pozadí se nesl jeho hlas notující si melodii „Cuba va“. Tehdy se ve jménu dosažení jakési fata morgány každá oběť zdála být malá, dokonce i smlčení našich rozepří, potlačení všech pozůstatků kritiky.

Ze zestárlého obličeje utopie se smyly barvy a symfonie vítězství se změnila v reggeton holého přežití. Z písní Pabla Milanése se staly jakési hymny  starých časů, časů, kdy jsme byli naivní a důvěřiví. Dnes nám ale říká: „Mnoho lidí se bojí mluvit.“ A já to s roztřesenými koleny musím potvrdit, cena za vlastní názor je pořád ještě příliš vysoká. Včera složil bez akordů a strun svůj nejlepší nápěv a prstem kytaristy ukazuje na státní moc jako mnoho jiných. Je to stejná hudba, kterou si pobrukují miliony Kubánců, ale jen on ji dokáže podbarvit tím hřejivým hlasem, jímž nás kdysi přiměl věřit v pravý opak.

Konec subvencí

Všudypřítomná nuda mě koncem letošního roku dohnala až tak daleko, že jsem sledovala poslední monotónní zasedání parlamentu roku 2008. Do vládních budov se letos v prosinci vrátil starý způsob projednávání problémů, aniž by padaly zmínky o pravých příčinách. Vznikl zvláštní druh proslovu, který začíná v hluboké úctě slovy : „Naše revoluce udělala mnohé pro vylepšení situace menších trhů, ale i tak přetrvávají problémy…“  Bez tohoto neodmyslitelného poklonkování by řečník hned sklouzl za hranici drzosti nebo byl označen za přehnaně kritického a nevděčného.

Závěrečný projev Raúla Castra znovu potvrdil plán na ukončení systému státních subvencí. Při takových slovech se nám vybaví jenom přerušení výdeje potravinových dávek, které my, Kubánci dostáváme. A bylo by nebezpečné apelovat na zrušení symbolických cen a zbytečných bezplatných služeb, to je dvojsečná zbraň, která se může nakonec obrátit proti svému majiteli. Pokud se ale skutečně chceme zbavit toho otcovského ochranného křídla, měli bychom především zrušit břemeno, kterým je udržování obézní státní infrastruktury na úkor našich peněženek. Dělník, který vyrábí ocel, nikl, rum, tabák nebo je zaměstnaný za barem v hotelu, dostává jen miniaturní podíl z toho, co sám produkuje nebo z reálné hodnoty služeb, které poskytuje. Vše ostatní putuje do chřtánu neukojitelného státu.

Když si uvědomíme, jaký je rozdíl mezi symbolickou cenou libry rýže v přídělovém systému a obrovským dílem našich platů, který si odnášejí ti, kdo nám vládnou, dojdeme k závěru, že jsme to spíše my, kdo někomu vypomáhá. Proto zrušení subvencí by mělo být naše heslo, ne jejich.