Chudí

 

Když v roce 1961 kubánský režim vyhlásil socialismus, nebyla jsem ještě na světě.„Toto je socialistická revoluce chudých, vedená chudými a pro chudé…” oznámil Fidel Castro u bran hřbitova Kryštofa Kolumba. Mnozí rozjásaní optimisté, kteří to slyšeli, si mysleli, že prvním cílem revoluce bude vymýtit chudobu. S touto iluzí pak vyrazili budoucnost bez chudoby hájit.

Když tak pozoruji lidi, jimž je adresován tento padesát let starý výrok, musím se sama sebe ptát, kdy už se konečně na prosperitu přestane pohlížet jako na něco kontrarevolučního a nepřátelského. Bude třeba jednoho dne touha žít v domě s pevnou střechou, která se jen tak nepoddá větru, nahlížena jinak než jako maloburžoazní slabost? Všechny materiální nedostatky vyvolávají otázku po smyslu zvratu v historii naší země – jen aby zmizeli všichni boháči a nastoupily zástupy chudáků?

Kdybychom alespoň byli svobodnější. Kéž by všechny ty materiální potřeby netvořily také dlouhá pouta, stavějící všechny občany do role otroků Státu. Kéž by chudoba byla dobrovolnou volbou a praxí těch, kteří nám vládnou. Ale ono ne. Nové opěvování skromnosti Raúlem Castrem při jeho novoročním projevu nám jen potvrzuje to, co jsme se za desetiletí života v ekonomické krizi naučili. Že chudoba je cestou vedoucí k poslušnosti.