Bez barev

 

Když maluji impresionistický obraz skutečnosti, zřídka se mi daří najít přesnou a výstižnou barvu. Široká paleta sestávající z pochyb, deziluzí a z jakéhosi zašlého optimismu nestačí barevnými odstíny pokrýt všechna bílá místa. Jak mám nejlépe zachytit ono „nic“, které už několik měsíců visí ve vzduchu na tomhle ostrově, onu vsuvku v době, do níž jsme zabředli? Také pozadí si říká o své tóny – třeba o rozpálenou žluť všech těch nenaplněných fám. Nikdo už si tady netroufá předjímat příští Raúlova opatření.

Hnědavý odstín očekávané, ale neuskutečněné pozemkové reformy se nikdy nezměnil v sytě zelenou barvu ovoce a plodin, které by bylo možné koupit za dostupné ceny.  Raději ani nebudu zmiňovat zrušení „bílé“ karty, to zůstalo pouze na papíře a podtrhuje stíny absurdní kubánské migrace. Na oficiálním malířském stojanu je stále jenom plátno s monochromatickým výjevem jediné povolené linie, místo aby vše hýřilo barvami. S takovou výbavou bych mohla namalovat leda šedivý obraz na šedivém pozadí, i tak by to byl výkon.

Někdo by si mohl myslet, že snad návštěvy zahraničních prezidentů dodají plátnu zlatavého lesku, ale ty zapadnou do nátěru vládního paláce a kanceláří. Na obrazy skutečného života jejich odlesk nedopadá. Jsou to tahy štětcem, které mají dobře vypadat navenek. Kreslí je pravačka zručného falsifikátora, který se drobnými úpravami tady a vylepšením támhle snaží legalizovat údajné změny. A já zatím stále nemůžu najít barvu vyjadřující netečnost, v níž je uvězněna vybledlá realita země ztroskotané v čase.