Seznámení Ortegy y Gasseta s Cachitou

Od pátku jsme v Santiagu de Cuba. Maminka mi dala za úkol přinést pár kamínků ze Santuario de Cobre, zatímco sestra očekává, že jí jako v refrénu jedné lidové písničky přivezu „Panenku Marii milosrdnou“. My jsme ale přijeli hlavně kvůli něčemu jinému, totiž kvůli šíření viru zvaného „bloggerský itinerář“ i do této provincie. Je zde sice méně možností přístupu na internet než v Havaně, ale panuje tu úplně stejná potřeba vyslovovat vlastní názory.

Z cesty mám celou směsici dojmů, k jejichž převyprávění bylo by zapotřebí několika příspěvků. Přijela jsem s představou, že zde najdu extrovertní a roztančené lidi, a odjíždím, aniž bych viděla jediný úsměv. Náměstí, kde před necelým měsícem Raúl Castro mluvil o pokračování revoluce, se dnes hemží lovci turistů a žebráky, kteří mě žádají o peníze na jídlo. Procházela jsem nejen ulicemi plnými obchodů se zbožím za směnitelná pesa, ale také strmými uličkami, které lemují domy na pokraji zhroucení. „Šetřete vodou, můžeme plnit nádrž jen jednou za dva týdny“ zněla věta na uvítanou u jedné milé rodiny, kde jsme čtyři dny spali.

Dnes, v neděli ráno, proběhlo nejzajímavější setkání. Mladí lidé plní nesouhlasu a touhy něco dělat a něco změnit se sešli, aby se dozvěděli něco o kubánské blogosféře. Na začátku trošku nesmělí, ale po několika minutách už se živě ptali na všechno o blogových denících. Uvidíme, jestli se přidají k projektu „Kubánské hlasy“ (Voces Cubanas).

Byla jsem se podívat ve svatyni Milosrdné pany z Cobre na ostrově. Tutéž vitrínu zde sdílejí milodary za osvobození politických vězňů s insigniemi Povstaleckých vojsk (Ejército Rebelde). Nechala jsem tam svoji cenu Ortegy y Gasseta za žurnalistiku, je to pro ni to nejlepší místo. Do chrámu naštěstí nedosáhne dlouhá ruka cenzorů. Kolem Cachity se totiž rozkládá jeden z posledních zbytků plurality, které jsou na tomto zeleném ostrově tvaru krokodýla k vidění.