José Conrado


Byla to neobyčejná neděle, v Santiagu de Cuba nebylo ani 23 stupňů ve stínu a já jsem ho slyšela mluvit z kazatelny. Mše probíhala v dřevěném kostele v chudé čtvrti s horami v pozadí, přišlo přes dvě stě lidí. Poslouchání liturgií mě nudí, a tak mě překvapilo, když kázal o realitě a používal Ježíše jako příklad pro náš každodenní život. José Conrado je trnem v oku těm, kdo si osobují monopol oslovovat masy. Usměvavý a rozšafný rodák ze Santiaga je připravený postavit se proti jakémukoli omezování své kongregace, a je tak nepříjemným úkazem pro ty, kteří jsou zvyklí mlčet, a tvrdým oříškem pro ty, kteří jsou zvyklí nasazovat roubíky.

Proto mne nepřekvapilo, když spojil pocity tolika lidí a zhmotnil je v otevřeném dopise Raúlu Castrovi. Cítím, že na svůj list neočekává odpověď – už ji má. Je to ta tichá motlitba každého z jeho věřících. Způsob, jakým volají po změnách, aniž by zvedli hlas. V jeho malém kostele svaté Terezky už bylo řečeno vše. A já, která jsem tam byla, vám můžu říct, že to neslo v prosebném tónu člověka, který už nemůže a ani nemá dál čekat.