Nostalgie po pizze

 

Objevila se v sedmdesátých letech, aby oživila šeď přídělových potravin. Uprostřed každodenní rýže s fazolemi se najednou zjevila – nová a barevná pizza. V každé provincii postavili pizzerii a vytvořili vlastní recept, nad kterým by se sice středomořský kuchař zhrozil, ale nás, ostrovany uchvacuje. Tlusté pizzy se spoustou kečupu a křupavými okraji žijí v myslích a paměti několika generací Kubánců.

Za krize v devadesátých letech prodávaly stánky s italským pokrmem jenom čaj z pomerančových slupek a cigarety. Vzpomínali jsme na lasagne a špagety ze „zlatých let“, kdy nás subvencoval Sovětský svaz. Tématu jídla se nevyhnula žádná přátelská konverzace a pizza vyvolávala největší stesk. Když hlad a nespokojenost vyvrcholily v krizi v srpnu 1994, kdy z Kuby na podomácku vyrobených vorech uprchlo přes 30 000 lidí, vláda povolila drobné podnikání. Z rukou šikovných obchodníků se tak do našeho života ten ztracený výrobek z mouky zase vrátil.

Mnoho kubánských pracujících dnes doslova závisí na soukromě prodávané pizze z ulice. Nahrazuje jim žalostné obědy, které dostává na pracovišti. Přesto je ale v posledních měsících nabídka malá. Prodejce potravin postihla dlouhodobá razie proti nelegálnímu prodeji, což byl jen důsledek krize vyvolané hurikány. Soukromníci nemají přístup k velkoobchodním trhům, a tak bez surovin získaných podloudně nemohou existovat. Obáváme se tudíž, aby se lidový pokrm nezačal prodávat jenom za směnitelná pesa a nestal se tak znovu nedostupným. Jsou i tací, kteří to berou s humorem a tvrdí, že se pizza, unavená neustálým falšováním a předěláváním, vrátila zpátky do Itálie.