Mezi zdmi


Dnes v 15.00 hodin se nám podařilo představit knihu, kterou napsal Orlando Luis Pardo Lazo. Poté, co jsme se vydali do uliček čtvrti Cerro, abychom setřásli dva „bezpečáky“ za zády, došli jsme konečně na Capitolio. Nasedli jsme na autobus a projeli tunelem u zátočiny. Napětí, strach a pochybnosti nás provázely po celou tu krátkou cestu směrem k pevnosti La Cabana. Orlando myslel na svou maminku s vysokým tlakem, vystrašenou všemi těmi telefonickými výhružkami. Já jsem byla v duchu s Teem ve škole. Znepokojovalo mě pomyšlení, že až se vrátí, už ho možná doma nikdo nebude čekat. Naštěstí to všechno byly jen představy.

Výkonný policista měl – to jsme pochopili až později – v úmyslu nás zastrašit. Ale před  kamerami zahraničního tisku a pozvanými spisovateli toho moc nenadělal. Nejdříve jsme se posadili na trávník, rozmlouvali jsme ve skupince asi patnácti lidí a pak jsme skončili tichým potleskem nějakých čtyřiceti přítomných. Překvapila nás účast a solidarita několika mladých básníků a prozaiků, jejichž knihy vyšly v oficiálních nakladatelstvích. Slovně a obětím nás přišli podpořit také někteří latinskoameričtí spisovatelé. Přišli Gorki a Ciro ze skupiny Porno para Ricardo, Claudia Cadelo z blogu Octavo Cerco, Lía Villares, autorka deníku Habanemia, Reinaldo Escobar, blogger z Desde aquí, Claudio Madam a další, které nebudu jmenovat, abych jim neublížila.

Přes cestu skupina pronásledovatelů zaznamenávala všechno, co se dělo na zeleném plácku. Pár základních škol bylo pozváno, aby vztyčily transparenty, a přesně ve tři odpoledne začal vyřvávat  reggaeton. Nám se však podařilo se od toho všeho izolovat a pomyslnými dveřmi vejít do Boring Home. Povznesli jsme se pár centimetrů nad prašnou realitu pozorujících a pozorovaných. Z místa, kde jsem seděla, se mi zeď pevnosti La Cabana zdála nějak omšelejší a v jejích kamenech byla spousta drobných skulin.