Pěkně chlapácký projev

Ještě si pamatuji pach plynové masky, ve které jsme utíkali do bezpečí při vojenském cvičení na základní škole. Báli jsme se pak se spolužáky, že se jednoho dne budeme muset ukrývat ve sklepeních, zatímco venku budou padat bomby. Město dnes sice vykazuje známky permanentního útoku, jenomže to na krajinu dopadají pouze projektily špatné veřejné správy a kulky ekonomického centralismu. Kvůli všem těm přípravám na bitvy, které se nikdy neuskutečnily, jsme si zapomněli všimnout, že základní střet nastal mezi námi samotnými. Dlouhý boj mezi těmi, jimž už leze krkem válečnická rétorika, a mezi těmi, kdo k životu potřebují „obklíčený prostor, kde jakýkoli nesouhlas znamená zradu“.

Už několik generací Kubánců vyrostlo mezi billboardy, které ohlašují nebezpečí invaze ze severu. Energické výzvy k odporu (nikdo už přesně neví proti komu a proti čemu) jsou jim hudební kulisou. Měli bychom být stejně ostražití jako ten voják, co spí s jedním okem otevřeným, aby vyskočil, hned jak zatroubí polnice. Místo toho ale v nejdůležitější bitvě zvítězila lhostejnost: většina z mých kamarádů z dětství neskončila v zákopech, nýbrž v exilu.

Už několik desetiletí poslouchám pořád dokola totéž. Už mě unavuje ten chlapák v olivové uniformě, unavuje mě, že přídavné jméno „mužský“ je spojováno jenom s odvahou, stejně jako fakt, že chlupy na hrudi znamenají víc než ruce ve dřezu. Všechny mé progesterony vyčkávají, až se toto silácké dědictví změní ve výrazy jako „prosperita“, „usmíření“, „harmonie“ a „soužití“.