Návrat

 

 

Před těmi zhruba deseti dny, kdy jsem oznámila opravy blogu, říkala jsem si: To je první dovolená po dvou letech. Jenomže odpočívat se mi dařilo ze všeho nejméně. Generace Y způsobila několika informatikům, kteří mi ji chtěli pomoci změnit, trvalé bolení hlavy. Ani po mnoha pokusech se nám nepodařilo zřídit diskusní fórum, které je přitom tak důležité. Každopádně jsem si ale v čase věnovanému opravám znovu uvědomila, jak moc je pro mne tento prostor důležitý. Bez osobního exorcismu při psaní jednotlivých příspěvků mi realita padá na hlavu, dusí mě a ničí. Nic už není stejné, když vám to nemůžu převyprávět v těchto krátkých textech.

Budu muset překonat technologické potíže a pár katastrof, ke kterým došlo v designu stránek, ale budu pokračovat v publikování, i když blog vypadá jako Havana na konci „Zvláštního období“. Tak si tedy dávejte pozor na díry, splašky, budovy na pokraji zřícení a elektrické dráty čouhající ze zdí. Slibuji, že Generace Y se dá dohromady rychleji, než toto zanedbané město.

Hobití úkryt

 

Dokončila jsem předuniversitní studia na venkově s pocitem, že už mi nic nepatří, dokonce ani mé vlastní tělo. Život v ubytovnách ve vás vyvolá dojem, že celá vaše existence, intimita, osobní věci, ba i nahota se staly veřejnými statky. „Sdílet“ je povinné slovíčko, stane se normou, že nelze být ani na chvíli sám. Po letech mobilizace, zemědělských táborů a smutné školy v Alquízaru jsem se potřebovala předávkovat soukromím.

Poprvé jsem četla knihy J.R.R. Tolkiena a teplý domov Bilba Pytlíka mi připadal jako ideální úkryt, kam bych se schovala. Toužila jsem po místě, kam bych si mohla naskládat knihy, pověsit oblečení, rozhodnout se, jaké fotky si nalepím na zeď, a na dveře bych směla namalovat značku „Stop“. Byla jsem vyčerpaná ze sprchování ve sprchách bez závěsu, jídla z ešusu a vyměny vší a plísní se spolubydlícími. Smyšlený hobití svět mi nabídl vřelý a důvěrný domov, který mi realita neposkytla. Utíkala jsem se do této fiktivní díry ve stromě, když už byla promiskuita hromadného soužití nesnesitelná.

Ubitá osoba kdesi ve mně v těchto letech pochopila, že tábory a internátní školy nejsou jedinými místy, kde se nerespektuje soukromí lidí. Můj Ostrov se občas podobá řadě dvoupatrových paland, kde všichni ví, co ostatní jedí, s kým se scházejí a jak myslí. Hrozivý pohled ředitele předuniversitního studia byl nahrazen sledováním ze strany CDR (Výbor na obranu revoluce, pozn. př.). Ten první dbal na to, abych měla vyžehlenou uniformu a vyleštěné boty, druhý pak sleduje, zda zachovávám ty správné ideologické postoje.

Pocit, že jsem „veřejným statkem“ nebo „objektem společenského užitku“, nezmizel. Naopak, v průběhu let se jenom potvrdilo, že žiji v obrovské ubytovně, kterou kontroluje stát. Je slyšet zvon svolávající nás do jídelny, do toho křik sousedky, která hlásí nové zboží na přídělovém trhu. Já ale při tom vyvolávání jen tak z postele nevyskočím. Zdržím se trochu, abych pod polštář schovala zvláštní a nebezpečnou knihu, kde trpaslík s huňatýma nohama kouří dýmku a užívá si teplo a intimitu svého útočiště ve stromě.