Drtička

Až budete číst tento post, budu sedět v čekárně Imigrační a cizinecké policie městské části Playa. Mezi vojenskými uniformami čeká můj pas na výjezdní povolení, které už mi bylo dvakrát zamítnuto. V průběhu posledního roku mi poslušní vojáci, jejichž náplní práce je omezování naší svobody pohybu, zabránili dostát mezinárodním pozváním. V jejich databázi snad musí být vedle mého jména nějaká značka, která mě odsuzuje k ostrovnímu vyhnanství. V majetnické logice tohoto Státu – otce je normální, že nedostanu „bílou kartu“ jako trest za to, že píšu blog, jako vytahání za uši za to, že jsem se považovala za svobodného člověka.

Vůbec si nepřeji, aby tento pátek plný byrokracie a očekávání skončil tím, že mi někdo položí ruku na rameno a řekne: „Zmýlili jsme se, už můžeš vycestovat“. Nemyslím, že by si byli vědomi „chyby“. A vůbec nechovám žádnou naději, že bych 29. března nasedla na letadlo. Posadím se do nacpané čekárny domu mezi ulicemi 17 a K z několika důvodů: předně je chci obtěžovat svou tvrdohlavostí a požadovat svá práva. Pak jim chci ukázat udělená víza, díky kterým mohu do mnoha částí světa, zatímco mi „oni“ zabraňují v pohybu. Budu tam a budu si jistá, že jednoho dne celá tahle mašinérie určená k vydělávání peněz a vytváření ideologické věrnosti (ve kterou se výjezdní povolení změnilo), přestane existovat.

Přiznám se, že nechci, aby mi povolili cestovat, jako by to byl nějaký dárek. Sním spíše o tom, že dnes, zatímco budu čekat na třetí „ne“, někdo vstoupí a ohlásí, že tohle nařízení bylo právě zrušeno. Cítím, že z Kuby vyjedu, až když to budou svobodně moci udělat všichni. Ale do té doby na ně budu dotírat a obtěžovat je svými nároky, svými posty a svými dotazy.

Tady si můžete prohlédnout formulář, který je třeba vyplnit, když žádáte o výjezdní povolení: List 1 a List 2