Krátkozrakost a astigmatismus

Nasadím si optimistické brýle a zadívám se na to vratké město, ve kterém žiji. S duhovými skly naděje buší mé srdce klidněji a beze strachu. Díky nim chápu, že nestoupám do čtrnáctého patra kvůli neschopnosti státu opravit po pěti měsících výtah, ale že jsem vlastně duší ekolog, ochotný spotřebovávat jenom své vlastní lidské palivo. S těmi novými skly, kterými se dívám na všechno kolem, je mi jasné, že maso na mém talíři nechybí proto, že cena na trhu je příliš vysoká, ale protože miluji zvířata a chci je ušetřit trápení při porážce.

Nemám doma připojení na internet, ale tu mi růžové brýle zatemní fakt, že služba je dostupná jen funkcionářům a cizincům. Asi mě chtějí ochránit před „perverznostmi“ na síti, říkám si stejně směšně jako Voltairův Candide. A tak jsem zkusila aspoň na chvíli vidět paláce místo ruin, vůdce, kteří nás vedou k vítězství, i když ve skutečnosti nás spíš ženou do záhuby, a muže hypnotizované mými vlasy, i když vím, že spíš mají za úkol mě sledovat.

Problém začne, když si brýle naivity sundám a podívám se na skutečnost okolo sebe v reálných barvách krize. Vrátí se mi bolest lýtek, důsledek těch dlouhých výstupů do schodů; začnu snít o bifteku a blikající modem se změní v téměř erotickou touhu. Vyhodím optimistické brýle z balkónu. Třeba se tam dole najde někdo, kdo je pořád ještě používá, kdo si chce s jejich pomocí zkreslovat realitu.