Pod deštníkem

Mnozí z nás se naučili věřit, že když nejsme organizovaní pod střechou nějaké státní instituce, neexistujeme. Ve dveřích ministerstva nebo u sekretářky nějakého úředníka vždycky člověk dostane tu samou otázku: „A vy jste odkud?“. Nejedná se o zvědavost ohledně našeho původu, ale o pátrání po instituci, která nám propůjčuje legitimitu. Když člověk nemá identifikační kartu se zkratkou nějakého státního podniku, zmůže toho na úřadech pramálo. My, takzvaní „nezávislí občané“, nebo „samostatně činné osoby“, jsme zvyklí na dlouhá čekání a zamítavé odpovědi.

V tomto zvláštním stavu volného elektronu, vzdálená jádru jakéhokoli privilegia, moci, nebo důležité funkce, jsem expert na nesnáze a specialista na úřední úkony, které nikam nevedou. Už se mě zeptali tisíc a jedenkrát na státní deštník, pod který patřím. Ale já se radši trápím na výsluní své autonomie, než abych se choulila pod různými výsadami. Je jasné, že filozofie člověka, který nikam nepatří, nezapůsobí na ochranku tak,  že by vás nechala projí dveřmi vyřešit nějakou neodkladnou záležitost.

Výsledkem je, že vlatně neexistuji, protože nefiguruji na listině žádné státní instituce. Protože neplatím poplatky žádným odborům a neobjevuji se na seznamu žádné dělnické jídelny. I když chodím, spím, miluji a dokonce si i stěžuji, chybí mi věrohodnost živé bytosti, kterou by mi dodala příslušnost k malému a nudnému počtu neovládních organizací. Ve skutečnosti jsem pouhý duch občana, ne-bytí, někdo, kdo nemůže bedlivému pohledu vrátného poskytnout ani ten nejmenší důkaz, že by byl součástí oficiálního zřízení.