Kdo teď podepisuje povolení?

Nákup auta je jedním z dobrodružství ve stylu Indiana Jonese, který může skončit stejně tak dobře infarktem, jako desetiletým čekáním. Dlouhá léta byla distribuce automobilů založena na systému zásluh. Zasloužilý pracovník, který má za sebou tisíce hodin dobrovolnických prací a vojenskou misi v Angole nebo Etiopii, může mít to štěstí, že mu dovolí si koupit Moskviče nebo Ladu. Odborníci na nejvyšších místech se na universitách a školách dohadovali o limitované příděly automobilů. Vládní úředníci si zatím mohli dovolit aspirovat na vlastnictví modernějších modelů, které jim pak navíc opravovali ve státních autoservisech.

Když se rozbilo potrubí, kterým k nám tekly dotace z Kremlu, skončilo i rozdělování elektrospotřebičů a aut podle zásluh. Peníze začaly znovu fungovat jako prostředek směny, za který bylo možné si koupit vůz. Zůstalo ale zachováno omezení a výběr těch, kteří mají právo si pořídit nejnovější auta Citroen, Peugeot, nebo Mitsubishi. Prodávat se mohou jen nejstarší auta, vyrobená před rokem 1959. Ale ta, která jejich majitelé získali za pracovní, nebo ideologické zásluhy, na nikoho převést nemohou. Zákony tak uznávají, že to, co jsme získali v letech „reálného socialismu“ je jen jakési poloviční vlastnictví, nepřevoditelné a snadno zkonfiskovatelné.

Dodnes, i když už ve výlohách některých obchodů stojí moderní čtyřkolky a klimatizované minibusy, nemůže žádný Kubánec jen tak přijít a koupit si auto bez dalších podmínek, než je jen dostatek peněz. Musí předtím získat povolení, které stojí roky a roky papírování. Proces schvalování zahrnuje i důkladné zkoumání původu zdrojů a potvrzení ideologické „neposkvrněnosti“ kupujícího. Téměř celé desetiletí podepisoval povolení Carlos Lage, vicepresident Rady ministrů, sesazený před několika týdny. stále v šoku z jeho pádu se někteří lidé začínají ptát: „A kdo teď bude podepisovat povolení ke koupi auta?“