První májový den

Včera byl nabitý den. Hned po ránu průvod,  odpoledne hrozná průtrž mračen a v půl deváté večer se nás pár drzounů rozhodlo mlátit do hrnců. Shromáždění na Náměstí revoluce bylo podobné jako každý rok, déšť byl mokrý jako obvykle a bušení na pánvičku znělo jako zvláštní symfonie určená jen pro pár vyvolených. Dávám k lepšímu pár záběrů, abyste si vychutnali první máj tak, jak jsem ho vnímala já…  V jeho plné intenzitě a se vším bláznovstvím.

Zpočátku jsem na terase slyšela jen chabou odezvu na svoje bubnování, ale s potěšením jsem zjistila, že naše rány je slyšet pěkně daleko. Rychým telefonickým průzkumem jsme se dozvěděli, že kovové tóny se donesly až do Pinaru del Río, zatímco některé havanské čtvrti zůstaly potichu. Tlumené bubnování vycházelo z maličkosti jednotlivce, který sebral tu odvahu, a bylo kontrastem k masivní a automatické účasti na ranním průvodu. Právě tohle je  ten rozdíl mezi spontánním pípnutím a uvědomělým kdákáním.

Všechny jiskřičky jsou malé, odpověděla jsem včera, když se mě někdo ptal na dosah nočních událostí; když se zavádí nová forma projevu, vždycky je to poněkud bázlivé. Když jsem tuhle výzvu našla na internetu, shodli jsme se s přáteli, že jednoduše zhasnout všechna světla bude mnohem proveditelnější. Bubnování do hrnců znamená, že se člověk až příliš ukáže, a pořád je hodně takových, kdo se bojí represe. Zhasnutí nikdo nebude nikde registrovat a to je přesně to jediné gesto, kterého jsou naši občané schopni.

I když bylo bubnování slyšet jen málo, myslím, že se změnila letitá rutina oslav svátku práce. Byl to jen slabý tlukot lžic a plechovek, co přišel po první květnovém lijáku.