Království za banán

Říká se, že když padla zeď a obě Německa se spojila, z východu na západ přišli lidé, kteří nikdy neochutnali banány. Jako u vytržení hleděli na to protáhlé ovoce, které na mizerně zásobených východních trzích centralizované ekonomiky léta chybělo. Docela si dovedu představit, že zakousnout se do sladké hmoty banánu pro ně muselo být podobné jako ochutnat samotný konec systému, který trval padesát let. Kdybych si mezi těmito dvěma „příchutěmi“ mohla vybrat já, rozhodně bych vyzkoušela tu druhou, protože té první jsem si dosytosti užívala od dětství.

Banán byl spolu s pomerančem jedním ze základních druhů ovoce na našich stolech dávno před tím, než je objevili Němci. Kubánci by rozhodně nestrhávali zeď, jen aby se do něho mohli zahryznout, ale určitě banánu vděčíme za to, že naše strava v devadesátých letech nebyla ještě o něco střídmější. Fufú, připravované z banánových odrůd zvaných macho nebo burro,  bylo pro mé pubertální tělo jedinou nutriční položkou po celé dlouhé týdny. Jako jeho nadšená konzumentka jsem banánu chtěla vztyčit monument, ale to bych si asi musela dovézt  nějaký ten exemplář z Kostariky, abych vůbec měla předlohu pro tolik zaslouženou sochu.

Od září loňského roku, kdy hurikány zdevastovaly plantáže,  jsem nikde žádný banán nezahlédla. Nemůžu uvěřit, že bychom o něj měli přijít poté, co  přežil  všechno to katastrofální zemědělské pánování i nepříliš šťastné genetické křížení. Tohle ovoce, které dokázalo odolat navzdory experimentům Velkého vrchního zemědělce, nemůže přece jen tak sejít ze světa vinou několika cyklónů. Začínám se obávat, že jsme jen krůček od toho, abychom se – jako Berlíňané v roce 1989 – dychtivě rozběhli kamkoliv  za chutí banánu.