Nevěřící vnoučata

Vzala jsem svého nejmladšího vnoučka na procházku po jiné, a přesto tak povědomé Havaně. Už nemám svůj vlastní blog, vrásčitý obličej a dlouhý bílý cop prozrazují mých šedesát let… I když by třeba takhle mohla vypadat temně laděná futurologická fantazie, já si raději představuji, že se procházíme po znovuzrozeném a prosperujícím městě. Jdeme si do parku sednout na sluníčko a já se mu pokouším – jako všichni staří lidé – vyprávět o tom, jaké to bylo za mých časů, v letech, kdy jsem byla stejně štíhlá a plná energie jako on.

Mateřštinou mých potomků je sice stále španělština, ale  chlapec na mě kouká, jako by nechápal, co mu vyprávím. Tváří se zmateně, když používám výrazy jako zvláštní období, přídělová knížka na potraviny nebo ideologická věrnost. Jeho vlastní problémy jsou tak odlišné – proč by měl rozumět těm, které jsem kdysi prožívala já? Beze studu se dopouští omylů v našich dějinách a zesnulého vůdce nazývá jménem jednoho zpěváka salsy. Nevidí rozdíl mezi projevem ustanovujícím socialistický charakter Revoluce a tím, který zvěstoval pád Sovětského svazu.

Neřekne mi, abych o tom už nemluvila, ale z jeho očí čtu, jak moc ho celé to moje tlachání nudí. „Babička se zasekla v čase,“ řekne, až odejdu, ale dokud tu jsem, předstírá, že poslouchá mé zmatené historky z té vzdálené  Kuby. Klouček neví, že právě předzvěst jeho existence mě před čtyřiceti lety držela nad vodou. Právě představa jeho nevěřícného obličeje v parku té budoucí Havany mi zabránila, abych se vydala na cestu přes moře, cestu předstírání nebo ticha.  Až sem jsem se dostala jen díky němu, ale místo toho, abych mu to řekla, zaplavuju ho svými historkami z minulosti, která už se nikdy nebude opakovat.