Nepravděpodobný rozhovor Gianniho Miná

Celá rétorika pěstovaná od šedesátých let minulého století se na začátku století jednadvacátého  zmítá  v smrtelných záchvěvech. Tahle forma diskuze mi připomíná boj na barikádách – člověk se kryje a pak náhle se z bezpečného zázemí vrhne na oponenta a místo argumentů uplatňuje nadávky. Gianni Miná tuto opoptřebovanou munici poněkud oprášil. Arzenál, který se snesl na mou hlavu, se zakládá na obvinění, že jsem produkt Severu a že úplně zapomínám (úmyslně!) mluvit o výhodách současného kubánského systému. Jako pak refrén opakuje, že jsem na Kubě „neznámá“, a opomíjí při tom fakt, že jsem se svou malostí a nevýznamností vždy pyšnila.

Oproti tomu Miná má za sebou historii plnou velkých činů. Podařilo se mu udělat rozhovor s tím, kdo řídil osudy mé země po více než pět dekád, a to navíc v době, kdy samotní Kubánci neměli možnost se ho na cokoliv tázat nebo mu dát svou odpověd pomocí lístku do volební urny. Kniha, která se z tohoto setkání zrodila, byla na pultech knihkupectví v době, kdy jsem chtěla nechat střední školy, protože jsem neměla boty, abych tam došla. Daleko stranou od výloh, kde bylo vystaveno luxusní vydání tohoto rozsáhlého rozhovoru, se odehrávalo něco úplně odlišného: kapsy se vyprazdňovaly, frustrace rostla a strach vládl všude kolem. Nic z toho se ale neobjevilo ve chvalozpěvech na stránkách knihy a autor ani nechtěl připravit druhé vydání, aby tato opomenutí napravil.

Ráda bych mu navrhla několik otázek pro jeho příští setkání s Fidelem Castrem, které se ovšem nejpíš nikdy neuskuteční. Přeptejte se, pane Miná, vy, který s Ním máte povoleno mluvit, proč neudělí amnestii Adolfu Fernándezovi Saínzovi a jeho kolegům, kteří si odpykávají už šestý rok vězení za zločiny názoru. Poznamenejte si, prosím, do diáře pochybnosti, které trápí mou sousedku v souvislosti s návštěvou jejího bratra, který „dezertoval“ v průběhu jakéhosi kongresu v zahraničí. Tlumočte mu, prosím, otázku mého syna Tea, který nechápe, proč musí ovládat celou sadu ideologických pouček, aby mohl studovat na střední škole.

Když se vám podaří se k Němu dostat – a to je víc, než by dokázal kdokoliv z nás – poproste ho, ať nám, „neznámým“ občanům dovolí scházet se, založit noviny, vybudovat rozhlasovou stanici nebo kandidovat na prezidenta. A nebo tak jako vám v plném rozsahu požívat práva veřejně psát o názorech, které se liší od těch vládních. Ujišťuji vás, že tento rozhovor bude na celém ostrově bestsellerem. Jenže vy ho nikdy neuděláte.