Kbelík a vědro

Pod umyvadlem spočívá plastový kbelík, v němž se myje celá rodina. Už je to víc než dvacet let, co zkolabovalo potrubí, a tak když chce člověk po sobě spláchnout, musí si vodu přinést z cisterny na dvoře. V zimě si připravují vlažnou koupel pomocí elektrického ohřívače sestaveného ze dvou konzerv od kondenzovaného mléka. Žádné z dětí v tomto domě nezná to potěšení, když vám proud vody dopadá na ramena, protože voda teče jen jednou za týden. Nikdo jí tudíž neplýtvá na sprchu.

V rytmu stoupajícího a klesajícího kbelíku se myje většina lidí, které znám. Zbídačené vodovodní sítě a přemrštěné ceny instalatérského materiálu přispívají ke kalamitnímu stavu koupelen. Pro většinu mých krajanů se ten intimní a příjemný akt umývání těla proměnil v sérii nepříjemností. Protože k tragickému stavu infrastruktury je třeba ještě přičíst fakt, že koupit si šampon nebo mýdlo lze pouze v jiné měně než té, ve níž nám vyplácejí mzdy.

Juan Carlos a jeho žena znají dobře sucho a noci strávené hlídáním potrubí. V jejich domě teče ta ceněná tekutina jednou za sedm dní a tlak stačí jen k tomu, aby tekla potrubím přilepeným na podlahu. Pro tento pár jsou kbelík a vědro nepostradatelnými nástroji, bez kterých by nemohli vařit, mýt se ani uklízet dům. Tolik let nemohli otočit kohoutkem a opláchnout si ruce, což je donutilo vytvořit celou metodologii, kterou nám dnes vysvětlují prostřednictvím videa. Je to jen malá ukázka toho, co můj hubený kamarád popsal slovy:  „budete se smát, ale to, co se děje v naší zemi, je patetické a tragické.“