Chaplinesky


Muž v obnošeném obleku, buřince a ohromných botách nese na zádech sklo. Jeho kumpán, ani ne pětiletý kluk, rozbíjí kameny výklady obchodů a okna domů, aby mohl sklenář prodat své služby zoufalým zákazníkům. Tvoří společně duo přežití, nouzový pracovní tým, který tak tak vydělá na dříví na otop. Příběh z filmu „The Kid“ od Charlese Chaplina z roku 1921 mi vyvstal před očima když jsem si pročítala seznam živností v deníku Granma. Výčet soukromých zaměstnání je repertoárem bídy a područí, který se hodí spíš do feudální vesnice než do 21. století.

Při pročítání seznamu, bojujíc s nechutí, si všimnu, že se v něm téměř nevyskytují profese spojené přímo s výrobou. Podnikatelé také nebudou moci využívat velkoobchodů pro nákup materiálu a možnost získání bankovního úvěru je zmíněna bez uvedení procenta úroků. Živnostníci si mohou nechat zdát o možnosti přímého dovozu zboží ze zahraničí, ten zůstává absolutním monopolem státu. Ze 178 povolených činností existovaly mnohé už dříve, jen bez licence. Začleněním do seznamu podnikatelům pouze přibude povinnost platit daně. Odtud pramení skepse ke zprávám, že toto „uvolnění“ soukromé iniciativy přispěje k řešení závažných problémů naší ekonomiky.

Jaký bude důsledek pomalého tempa zavádění nutných změn? Lidé budou dál plnit dlouhé fronty před konzuláty, aby se dostali ze země pryč, nebo se zcela vnoří do ilegality a rozkrádání státního majetku. Jestli naši představitelé věří, že kapky transformace zabrání tomu, aby se jim celý systém rozpadl pod rukami zatímco se snaží o jeho aktualizaci, podceňují atmosféru naléhavosti, která na ostrově panuje. Vlažnost při zavádění neodkladného uvolňování zhoršuje křehkou sociální situaci a nikdo neumí předpovědět, jak zareagují frustrovaní „Kids“, postižení masovým propouštěním a mizivými vyhlídkami. Snad nevyrazí demolovat výlohy!

Nikde, ale všude

Na Cizineckém a imigračním oddělení (DIE) na ulici 17 mezi J a K jsou dvě hodiny odpoledne. Desítky lidí tu čekají na povolení výjezdu ze země, kterému se říká „bílá karta“, i když trefnější by bylo říkat mu „propustka“, „karta svobody“ nebo „příkaz k propuštění z vězení“. Stěny jsou oprýskané a na jedné straně tohoto obrovitého domu ve Vedadu visí výstraha „pozor, nebezpečí zřícení“. Několik žen ve vojenských uniformách, které už zapomněly jak se usmát a být příjemné, napomínají občany, aby čekali spořádaně. Občas zakřičí nějaké jméno a po pár minutách se předvolaný vrací s radostným výrazem ve tváři, nebo se slzami na krajíčku.

Nakonec zavolají i mne, aby mi předali osmé zamítnutí vycestování za méně než tři roky. Experti, kteří nás připravují o vše, co bychom mohli zažít, vyzkoušet a poznat za hranicemi, úředníci DIE mi oznámili, že mi „prozatím není dovoleno vycestovat“. Tímto krátkým ne, vyřčeným téměř s potěšením, jsem přišla o možnost zúčastnit se 60. výročí Mezinárodního institutu žurnalistiky a prezentace iniciativy „Internet na Nobelovu cenu míru“ v New Yorku. Kvůli razítku na mém spisu jsem musela promluvit na akci „Torino, evropské město mladých“ po telefonu a zavolat také do nakladatelství Brûlé, aby uvedli knihu Cuba Libre v Montrealu v mé nepřítomnosti. Absurdní migrační politika se postavila mezi můj zrak a překypující stánky Knižního veletrhu ve Frankfurtu, mezi mé ruce a kompilaci textů, které spatří světlo světa na Festivalu literatury faktu v Polsku. Nedostanu se už na novinářský veletrh ve Ferraře ani na prezentaci dokumentárního filmu v Jequié v Brazílii. Už vůbec se nebudu moci zúčastnit „Kongresu vůdčích žen tisíciletí“ se sídlem ve Valencii, ani akce „Scrittori in Citta“ v Cuneu. Můj hlas nebude slyšet v LASA (Asociace latinskoamerických studií), kam poslali dokonce oficiální reprezentaci, a uvedení své knihy „Správa a práce s obsahem ve WordPressu“ si budu muset vychutnat na dálku.

Tohle všechno a ještě mnoho dalšího mi sebrali. Nicméně mě nechávají, jako by se jednalo o nějaký trest, pospolu se základním materiálem mých textů, v kontaktu s touto realitou, jejíž opuštění bych si neodpustila.

Rušičky

cableria

Rádio, které jsem dostala k posledním narozeninám, odpočívá plné prachu na knihovně. Proč bych ho také zapínala, když z něj není skoro nic slyšet? V téhle čtvrti, plné ministerstev a antén k rušení krátkovlnných vysílání ze zahraničí, nejsou dobře slyšet dokonce ani domácí stanice. Já si myslela, že budu moci poslouchat Deutsche Welle, abych si udržela živou znalost němčiny a reproduktor na mě místo očekávaného „Guten Tag“ vychrlil jen jakýsi bzukot.

Žijeme na tomto ostrově uprostřed úplné války radiových frekvencí. Na jedné straně vysílání Radio Martí ze Spojených států, zakázané, ale mezi mými spoluobčany dost populární, a na druhé straně bzukot používaný k jeho umlčení. Přístrojům, nabízeným v oficiálních obchodech, vymontují součástku umožňující přijímat zahraniční vysílání a policie je vycvičená v odkrývání domáckých zařízení zlepšujících příjem na terasách domů.

Ale i uvnitř hledají lidé místo, kde se podaří jim se zbavit pískání těch nesnesitelných rušiček, ať už je to v rohu, u okna, nebo nalepený na strop. Je běžné vidět lidi roztažené po podlaze ve snaze vychytat nejlepší bod, kde je domácí program zastíněn tím co k nám přichází zvenku. Je celkem jedno, co na tom druhém konci vysílají. Není důležité, jestli je to nudný hudební pořad, zprávy v angličtině, nebo předpověď počasí z druhého konce světa. Balzámem pro uši je cokoli co zní jinak, cokoli co je prosté směsi hesel a nesvobodné prózy, kterou každý den vysílají kubánské stanice.

Claria, z řek do kanálů

Úryvek dokumentárního filmu Fabiána Archonda a Nadace pro novou latinskoamerickou kinematografii

Můj syn je ve věku, kdy by klidně snědl i sloupy v domě, kdybychom ho nehlídali. Otevírá a zavírá dveře ledničky ve víře, že tento spotřebič dokáže sám od sebe vyrábět jídlo. Jeho apetit je tak neukojitelný a je tak těžké ho uspokojit v prostředí nedostatku a vysokých cen potravin, že jsme mu začali přezdívat Claria, podle té nenažrané ryby. Jeho hltavost nám připomněla druh ryby, který kdysi nějaký chytrák přivezl na ostrov, aby rozšířil chov ryb, a který pak zamořil řeky a přehrady. Samozřejmě, že jde jen o rodinný vtip, protože náš úzkostlivý adolescent by nebyl schopný si strčit do pusy nic z toho, co do ní strká chodící ryba.

S výraznými fousy, namodralou šedí a schopností přežít až tři dny bez vody už clarie tvoří součást jak našeho venkova, tak měst. Je jedním z mála živočichů, kteří jsou schopní existovat ve znečištěné řece Almendares a vytlačila jiné chutné rybí druhy z mrazáků rybáren. Nicméně ani jejich schopnost adaptace, ani jejich ošklivost nebudí takové obavy, jako extrémně dravý přístup k životu. Žerou hlodavce i kuřata, dokonce i štěňata a samozřejmě všechny druhy ryb, žab a ptáků.

Naši představitelé importovali tento cízí druh coby řešení nedostatku potravin ve „zvláštním období“ a neuvěřitelně tak poškodili ekosystém. Podobně nezodpovědné bylo přivézt tilapie a líny, ale následky dovozu této tmavé a kluzké potvory, která dnes vládne našim vodám, jsou nesrovnatelně horší. Schovaná v bahně, vylézající z kanálů uprostřed města, nebo vlekoucí se po krajnici, je živým důkazem křehkosti přírody tváří v tvář ministerským směrnicím. Nepochybuji o tom, že tu s námi bude ještě dlouho, určitě i tehdy, až budou ti, kteří ji sem přivezli jen vzpomínkou, podobní pomíjivému drobtu v tlamě clarie.

Zlý pán

bicitaxi

Jednou z nejčastějších diskusí na téma Kuba je ta, zda se dá na zdejší realitu aplikovat termín „socialistická“. Pro nás co jsme byli vychováni knihami marxismu, manuály věděckého komunismu a svazky Leninových textů je dost těžké spojovat tento model s tím, co se v těch knihách píše. Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám, že žijeme ve státním kapitalismu, nebo, pokud se to tak dá nazvat, ve stranickém feudalismu, v područí rodinného klanu.

Má teorie je jasná, protože v těch starých knihách, které mě nutili studovat, byla vždycky jedna nevyhnutelná věta, charakterizující socialistickou společnost: výrobní prostředky byly v rukou pracujících. Jenomže já kolem sebe vidím jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o tomto národu dělají. Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost.

Tenhle lakotný vlastník teď oznámil, že už nebude moci nadále zaměstnávat více než milion lidí ve veřejném i podnikatelském sektoru. „Pro dosažení pokroku v rozvoji a modernizaci ekonomického modelu“, říkají, se musí dramaticky snížit výplaty, zatímco se otevírá malý a přísně kontrolovaný prostor pro vlastní podnikání. Dokonce i Ústředí kubánských pracujících – jediná legální odborová organizace v zemi – informuje, že k propouštění dojde velmi brzy a že ho máme přijmout disciplinovaně. Smutná role pro někoho, kdo má reprezentovat práva svých členů proti státní moci a nikoli naopak.

Co bude dělat zestárlý pán, který tento ostrov uzurpoval pět desetiletí, až se ti dnešní nezaměstnaní zítra promění v nespokojené? Jak bude reagovat, až se pracovní a ekonomická samostatnost nových podnikatelů promění v ideologickou samostatnost? Už vidím jak proklíná a stigmatizuje ty úspěšné, protože nadhodnota, stejně jako prezidentské křeslo, může být pouze jeho.

Olivia

mariposa

Můj kamarád Miguel odešel, unavený čekáním na operaci změny pohlaví a vědom si toho, že nikdy nezíská lepší zaměstnání. Zrzavou paruku věnoval příteli, který pracoval ve stejné nemocnici a prodal, nelegálně, svůj byt v Luyanó. V den, kdy žádal o povolení vycestovat, si vzal naškrobený oblek a kravatu a složil se v záchvatu smíchu, když se viděl v zrcadle. Na emigračním úřadě se snažil držet ruce klidně na záhybu kalhot, aby mu poslední závan homofobie nepřekazil odjezd.

Stihl utéct předtím, než zastavili řeku Kubánců, která se nějaký čas vylévala v Ekvádoru. Jeho manželství bylo jedno ze 700, které uzavřeli příslušníci obou národů, mnoho z nich pouze s cílem získat povolení k pobytu v jihoamerické zemi. Miguel zaplatil ekvivalent 6 tisíc dolarů a získal za to v Havaně svatbu s dámou z Quita, kterou viděl jen pár hodin. Zfalšoval fotografie ze svatební cesty, zaplatil úřednici na ministerstvu zdravotnictví, aby ho „osvobodila“ a něco ho stálo i zařídit, aby vydání bílé karty netrvalo tak dlouho. Dělal, že je někdo kdo není a bylo to pro něj jednoduché, protože my, co jsme se narodili na tomto ostrově, jsme v nošení masek dobří.

Teď ho čekají složitější časy, protože ekvádorská policie začala vyšetřovat 37 tisíc Kubánců, kteří se tu v posledních letech usadili. Ale vypadá to, že se nebojí. Patří ke gayům, které násilím odváželi v policejních antonech a léta byl sledován kvůli svým kritickým názorům. Poté co zažil obě strany ostří cenzury, už ho nic nevyděsí. Až ho povolají k výslechu, pokud ho povolají, půjde tam ve svých červených šatech, které vždycky chtěl nosit tady. Nikdo mu nezabrání v gestikulaci, zatímco ho budou vyslýchat, protože Miguel se už oprostil od toho Miguela, kterým kdysi byl, a šťastně se proměnil v Olivii.

Nesplněný slib

Přísahala jsem si, že už nebudu nikdy mluvit o tom pánovi s pěstěným plnovousem v olivově zelené uniformě, který zahlcoval každý den mého dětsví svou neustálou přítomností. Podložila jsem své rozhodnutí, nezabývat se Fidelem Castrem, více než jedním argumentem: představuje minulost a je třeba se dívat kupředu, na Kubu, kde už nebude existovat. Navíc mezi všemi problémy současnosti mi připadala každá zmínka o něm jako neomluvitelné rozptylování. Dnes ale znovu vklouzl do mého života jedním ze svých charakteristických výlevů. Cítím se povinna se na něj znovu zaměřit poté, co novináři Jeffreymu Goldbergovi řekl, že „kubánský systém nefunguje ani u nás“.

Jestli si dobře pamatuji, za podobná, nebo i méně důrazná prohlášení bylo vyloučeno mnoho členů z komunistické strany a nesčetní Kubánci si za ně odpykali dlouhé tresty ve vězení. Ukazovák nejvyššího vůdce se systematicky zaměřoval na ty, kdo se mu snažili vysvětlit, že naše země nefunguje. Ale nejen že byli potrestáni ti nesouhlasící, navíc se pro všechny stala maska přetvářky nutností k přežití na ostrově, který se snažil proměnit ve svůj obraz a podobu. Předstírání, šepot, lež, všechno jen abychom skryli ten stejný názor, který teď „resuscitovaný“ vůdce unáhleně vystřelí na zahraničního novináře.

Možná jde o záchvat upřímnosti, který občas přepadá starce ve chvíli balancování života. Také se může jednat o další zoufalý pokus jak přitáhnout pozornost, stejně jako jeho proroctví o bezprostředně hrozící nukleární katastrofě, nebo pozdní mea culpa za represi homosexuálů, ke které se přiznal před několika týdny. Když ho vidím uznat fiasko „jeho“ politického modelu, mám pocit jako bych se dívala na divadelní scénu, kde herec divoce gestikuluje a zvyšuje hlas, aby se na něj publikum nepřestalo dívat. Ale pokud Fidel Castro nevezme mikrofon a neoznámí nám, že jeho zastaralý výtvor bude demontován, jako by se nic nestalo. Pokud tu samou větu neřekne směrem dovnitř, na Kubu, a navíc se nezaváže, že nebude zasahovat do procesu nutných změn, jsme na tom pořád stejně.

Poznámka:
Včera, když jsem se tu zprávu dozvěděla, napsala jsem krátký tweet: „Fidel Castro přešel na stranu opozice když řekl novináři Jeffreymu Goldbergovi, že kubánský model nefunguje ani u nás“. O chvilku později mi volal kamarád disident, kterému jsem ten samý text poslala ve zprávě. Jeho slova byla ironická, ale trefná: „Jestli on přešel k opozici, tak já se hned teď přidávám k oficialismu“.

Oslava



V den jako je tento je mi hrozně líto, že nemám připojení k internetu, abych mohla sdílet radost s komentaristy svého blogu. Přiťuknout si klávesnicemi, připít si před obrazovkou a poděkovat všem, kdo mě podporovali slovy povzbuzení, kritikami a nápady.

Před třemi lety otevřela nesmělá žena, kterou jsem kdysi byla, tento virtuální prostor, aby zde vyprávěla o realitě, ve které žije, a bylo v tom víc obav než jistoty. Pamatuji si nedůvěřivost prvních čtenářů, pochyby druhých, identitu státní bezpečnosti nebo CIA, kterou mi přisoudili jiní, všechna klopýtnutí na svízelné cestě k umění sdílet názory. Cítím se, jako bych od roku 2007 dodnes žila najednou šest nebo sedm životů, plných úspěchů, ale také poznamenaných neustálým nátlakem represivního aparátu, který odmítá usnout.

Ale protože jsem chronický optimista, ponechám si jen ty uspokojující výsledky: rozrůstající se blogosféru, zeď, ve které se objevují pukliny, Podcast, který jsem před pár týdny spustila, všechny sms zprávy, které jsem dostala jako blahopřání ke jmenování „Hrdinou svobody vyjadřování“ od Mezinárodního institutu žurnalistiky a teď navíc příjemné překvapení ve formě ocenění Cenou prince Clause 2010.

4 centimetry tolerance

Byla jsem včera zapsat syna na gymnázium a místo uvítací nástěnky jsem se setkala s tabulí s následujícím obsahem:

Ohledně uniformy: Dívky nesmí nosit více než jeden pár náušnic. Košile a blůzy budou nosit zastrčené. Nebudou je upravovat kolíčky, přešívat, aby více přiléhaly k tělu, nebo aby končily nad sukní či kalhotami. Nebudou jim odpárávat kapsy. Sukně budou dlouhé 4 centimetry nad kolenní čéšku. Nejsou povoleny bokové sukně, odbarvené, nebo se stopami po žehlení. Délku kalhot je třeba přizpůsobit konci bot. Bokové kalhoty nejsou povoleny. Dívky nesmí nosit líčení. Nejsou povoleny náramky, náhrdelníky, řetízky ani prstýnky. Náboženské symboly nesmí být viditelné. Boty musí být uzavřené a ponožky bílé a dlouhé. Nesmí se nosit MP3, MP4, ani mobilní telefony. Chlapci nesmí nosit náušnice, sponky ani piercing. Pásky musí být jednoduché a bez výstředních, velkých, nebo módních spon. Spony musí být černé, nebo světle hnědé.
Ohledně účesu: Střihy, účesy a oholení vousů musí odpovídat pravidlům a vyhýbat se výstřednostem a módním trendům, které neodpovídají nošení uniformy. U chlapců nejsou povoleny: dlouhé vlasy, barvené vlasy, dlouhé ostny z vlasů, nebo z vlasů vytvořené tvary. Dívky nesmí ve vlasech nosit ozdoby. Vlasové doplňky mohou být těchto barev: modré, bílé nebo černé. Musí být přiměřené velikosti. Vlasy chlapců nesmí být delší než 4 centimetry.
Teď nevím, jestli Teo vstupuje do vyššího stupně vzdělávacího systému, nebo do vojenské jednotky.

Nesnesitelná kulatost golfového míčku

Obrázek převzatý z http://www.defondos.com/

Obrázek převzatý z: http://www.defondos.com/

Stejně jako koláč, který se začne krájet už než se upeče, prodoužila naše vláda dobu, po kterou mohou užívat půdu zahraniční investoři, na 99 let. Porce naší vlasti skončí v rukou těch, kteří se mohou pochlubit cizím pasem, zatímco domácí podnikatelé stěží dostanou užívací právo na zemědělskou půdu na 10 let. Oficiální noviny mluví o „obchodě s nemovitostmi“, i když všichni víme, že půda, naše půda, není dosažitelná pro Kubánce, kteří by chtěli kousek získat, aby na něm mohli stavět.

Dalším překvapením posledních dní byla i zpráva o vytvoření řady golfových hřišť po celém ostrově. S cílem přilákat movité turisty se otevřou zelené, opečovávané plochy trávníku, obklopené luxusními službami. Když jsem o vzniku těchto zábavních parků vyprávěla kamarádce, první, na co se mě zeptala, bylo, jak budou zeleň a svěžest trávníku udržovat? Pro ni, která žije ve čtvrti, kde je dodávka vody jen dvakrát týdně, je představa rozprašovačů, rozstřikujících jemnou rosu mezi golfovými brankami, bolestná. Bude si muset zvyknout tahle moje kamarádka, protože propast mezi domácími nemajetnými, a těmi, kteří přijedou zvenku s praskajícími peněženkami, se bude rozšiřovat…

Dokážu si představit jak to bude dál: práce na těchto golfových hřištích bude privilegiem pro ty nejdůvěryhodnější; kolem hřišť se rozestaví muži v obleku s kravatou a s připnutými mikrofony, kteří budou hlídat, aby tam domácí nemohli vstoupit a … dožijeme se toho … přijde řada i na nejvýznačnější představitele státu a jejich věrné, aby se chopili hole a dokončili kolečko míčku. Budou tak mít trénink do budoucnosti, kterou už plánují, kdy budou stát v krátkých bermudách na posekaném golfovém hřišti a my se na ně budeme dívat odsud, z druhé strany plotu.