Lepidlo Cola loca

se_reparan1

Křičí na sebe z balkonu na balkon a já si v první chvíli myslím, že se hádají, ale ne. Ta z domu na rohu oznamuje sousedce, že se v obchůdku na rohu ulic Boyeros a Tulipán objevilo lepidlo Cola loca. S doširoka otevřenýma očima na sebe gestikulují „to už nebylo ani nepamatuju!“, „nikde ho neměli!“. Usmívám se zatímco se dívám na špičku své boty, která už také nutně potřebuje trošku sekundového lepidla, jež sousedky ohlašují jako kdyby se prodávalo hovězí na přídělovou knížku. Kdybych přišla včas a zbyla na mě tuba té zázračné substance, mohla bych si přilepit vypadávající klávesu na počítači a zvonek na dveřích, který skoro není slyšet.

Uprostřed výčtu rozbitých věcí mě napadne, jestli existuje nějaká statistika ročního množství vypotřebovaného lepidla na tomto ostrově. Není to produkt základní potřeby, ale myslím, že bude existovat nějaká souvislost mezi potřebou opravovat si věci a stupněm ekonomické krize, ve které se naše země nachází. Kdyby to tak nebylo, proč by se všichni za lepidlem, které jako by umělo opravit úplně všechno, tak hnali? Často mám zbytky lepidla na loktech a na oblečení po opravách, k nimž mě naše každodennost nutí. Naposled když jsem se téhle činnosti věnovala, mi zůstal slepený palec s ukazováčkem. Podařilo se mi je oddělit pod teplou vodou, ale přišla jsem o kus kůže.

V obchodech, které zrovna nabízí tento „kontaktní tmel“, to vypadá jako při sezónních slevách. Lidé kupují desítky tub, jako by jejich ohromná tmelící síla mohla poslepovat realitu rozervanou frustrací. Nejsme nějak zvlášť skromný národ, který by nechtěl vyhazovat nepotřebné věci, ale je pro nás těžké se řídit datem spotřeby, které uvádí výrobci. Když se něco rozbije, málokdy je za to náhrada. Proto teď končím se psaním a běžím si koupit svou porci Cola locy, svoji dávku instantního vyspravovače. Možná se mi pár kapkami podaří dát dohromady kousíčky budoucnosti, které nám spadly na zem a rozprskly se ve střepinách na všechny strany.