Prázdné chodby

Deset ráno. V chodbách, ještě před týdnem plných lidí konverzujících v pracovní době, dnes není živé duše. Co se v těch sedmnácti patrech ministerstva zemědělství stalo, že se nikdo nepotuluje kolem kanceláří? Odpověď je jednoduchá. Mají strach, aby se neocitli na dalším seznamu propouštěných a tak se bojí opustit pracovní místo a tváří se nepostradatelně. Dřív se poflakovali se založenýma rukama, současná strategie ale velí vypadat zaměstnaně, i když to znamená, že budou muset zůstat celých osm hodin v kanceláři za stolem.

Nepřeháním. Vyprávěla mi to kamarádka, která pracuje v jednom ze státních podniků, kde je přebytek zaměstnanců chronickým problémem. Vysvětluje, že ani na vodu už nestojí tak dlouhé fronty jako dříve, ale že to stejně nikomu zaměstnání nezachrání. Instituce už informovala o tom, že v práci zůstanou pouze ti opravdu nepostradatelní. Někteří už také dostali oznámení o výpovědi. Kamarádka přimhouří oči a zasměje se. „Určitě nevyhodí ani ředitele, ani tajemníka buňky komunistické strany a už vůbec ne tu ženskou, co vede odbory“, uzavírá ironicky.

Překvapuje mne směsice strachu a pohrdání, s jakým Kubánci přijali drastickou redukci zaměstnanců, která už se začíná uvádět v praxi. Na jednu stranu nikdo nechce přijít o práci, na druhou stranu ale vládne přesvědčení, že nezaměstnanost nemůže být horší než práce pro stát. Když kamarádce navrhnu, aby si zařídila licenci na samostatnou činnost a přišívala knoflíky nebo vyráběla věšáky, odmítne a vyskočí ze židle. „Jestli budu na příštím seznamu“, tvrdí, „udělám z toho takové haló, že to bude slyšet i v kanceláři ministra a po všech chodbách“. Ale moc jí nevěřím. Stejně jako většina ostatních se radši schová, než by si stěžovala.