Hořká káva

Dát si po ránu doušek kávy je národním ekvivalentem pro snídani. Cokoli jiného může chybět: chleba, máslo a dokonce i nedostupné mléko, ale absence toho teplého a povzbuzujícího hltu po probuzení je znamením špatného dne. Mí prarodiče, rodiče a všichni ostatní dospělí kolem mne, když jsem byla malá, pili při konverzaci jeden šálek té tmavé tekutiny za druhým. Když přišla návštěva, okamžitě se stavěl kávovar na sporák, protože rituál sdílení kávy byl stejně důležitý jako objetí, nebo pozvání dál.

Před pár týdny oznámil Raúl Castro, že se káva na přídělovém trhu začne míchat s dalšími ingrediencemi. Bylo sympatické slyšet hlavu státu hovořit o kulinářských tématech, ale také se to stalo zdrojem vtipů, protože bylo oficiálně řečeno něco, co je už léta po celém ostrově zavedenou praxí. Nejenže kazili náš nejdůležitější národní nápoj po desetiletí sami obyvatelé, ale Stát nás dokonce ještě předčil ve vynalézavosti, když to ani neuváděl na etiketě. Už se ani nedá použít označení „kubánské“, protože není tajemstvím, že se obrovské množství kávy dováží z Brazílie a Kolumbie. Místo 60 tisíc tun národní produkce kávy v minulosti, se dnes sesbírá jen nějakých 6 tisíc.

V posledních měsících je „černý nektar bílých bohů“, jak ho kdysi nazývali, stále nedostatkovější. Hospodyňky se musely vrátit k praxi přidávání praženého a pomletého hrachu, aby rodině zajistily ten hořký lok, který si dáváme hned po probuzení. Jestli se tomu dá pořád ještě říkat kafe, nevím. Ale aspoň je to něco teplého a hořkého na ráno.