Egypt 2.0

Šero a rozsvícená světla na náměstí Tahrir, načervenalá směs světýlek, přerušovaná záblesky fotoaparátů a svitem telefonních displejů. Nebyla jsem tam, ale i tak vím, co cítil každý z Egypťanů, shromážděných dnes v noci v centru Káhiry. Já, která jsem nikdy nemohla křičet a plakat na veřejnosti štěstím, že skončila doba autoritarismu, pod kterým jsem se už narodila, vás ujišťuji, že bych se chovala úplně stejně. Zůstala bych neschopna slova, objala bych se s ostatními, cítila bych se lehounká, jako kdyby mi z ramen spadla ohromná tíže. Nikdy jsem nezažila revoluci, a už vůbec ne občanskou, ale tento týden i přes opatrnost oficiálních sdělovacích prostředků cítím, že si Suezský kanál a Karibské moře nejsou tak vzdálené a nejsou to tak rozdílná místa.

Zatímco se mladí v Egyptě organizovali přes Facebook, my jsme konsternovaně sledovali video s přednáškou kyber policisty, která unikla na veřejnost, pro kterého sociální sítě představují „nepřítele“. Dobře dělá ten cenzor kilobytů a jeho šéfové, když mají strach z virtuálních míst, kde se my jednotlivci můžeme scházet a zbavit se státní, stranické a ideologické kontroly. Když čtu slova mladíka Waela Ghonima „Jestli chcete svobodný stát, dejte mu internet!“, rozumím té obezřetnosti našich vládců, když dojde na to, umožnit nám připojit se k webu. Zvykli si na informační monopol, na regulaci informací, které se k nám dostanou a na reinterpretaci všeho, co se děje uvnitř i vně našich hranic. Teď už díky příkladu Egypta ví, že každý krok, který nás nechají udělat v kyberprostoru, nás přibližuje k Tahriru, nese nás k chvějícímu se náměstí a odstupujícímu diktátorovi.