Hřbitovní policie

Vesnické hřbitovy jsou malebné a smutné: hroby natřené vápnem, náhrobky se celý den topí ve slunci a uličky z hlíny, udupané pozůstalými. Jsou to místa, kde člověk většinou slyší jen vzlykot. Jeden hřbitov u vesničky Banes byl ale v posledních dvanácti měsících svědkem neobvyklého povyku. Netolerance se nestyděla křížů a neztlumila hlas, jak se to mezi náhrobními kameny sluší. Posledních pár dnů je navíc střežen vstup, jako kdyby mohli živí kontrolovat místa, kde odpočívají mrtví. Desítky policejních příslušníků chtějí zabránit tomu, aby si přátelé a známí Orlanda Zapaty Tamaya přišli připomenout první výročí jeho smrti.

Ti, kteří teď hlídkují kolem hrobu tohoto zedníka moc dobře vědí, že ho nikdy nebudou moci nařknout, tak jak to udělali s jinými, z příslušnosti k oligarchii, která chce znovu získat svůj majetek. Tenhle míšenec, který se narodil až po vítězství revoluce, a který nebyl nikdy zakladatelem žádné politické platformy, ani nebojoval proti vládě se zbraní v ruce, se stal znepokojivým symbolem pro všechny, kdo jsou posedlí materiálními statky, získanými díky moci: bazény, jachtami, láhvemi whisky, tlustými bankovními konty a rezidencemi po celém ostrově. Muž, vychovaný podle jejich ideologie, jim unikl bránou smrti a nechal je na druhé straně, slabší a ztroskotanější.

Díky svému konci se některé osobnosti navždy zapíšou do historie. Například Mohamed Bouazizi, mladý Tunisan, který se zapálil před vládní budovou, protože mu policie zkonfiskovala ovoce na prodej. Důsledky jeho upálení byly naprosto nepředvídatelné, „dominový efekt“, který rozpoutal v arabském světě, byl obrovský. Smrt jednoho Kubánce 23. února roku 2010 zapsala vládě do kalendáře jedno nepříjemné výročí. Právě teď, když se Raúl Castro chystá oslavovat tři roky od převzetí kormidla národa, se mnozí ptají, co se stane v Banes, na malém hřbitůvku, kde jsou duše zemřelých pod větším policejním dohledem než vězni ve věznici.

I když policie mnohé obklíčí, nezabrání tomu, aby tento týden bylo v mnoha domácnostech jméno zemřelého Zapata Tamayi vzpomínáno častěji, než dlouhá řada funkcí Generála Prezidenta.