Věčná manga

Trsy se ohýbají pod tíhou plodů, které se děti snaží trefit kamenem, nebo si pro ně lezou do větví. Je sezóna manga. Jako podle životního cyklu, který překoná krize, bídu i nesplněné zemědělské plány, přichází znovu odrůdy manga, filipino a bizcochuelo. V tuto dobu se dvorek nejchudšího domku v zapadlé vesnici může hodnotou rovnat nejopečovávanějším zahradám Miramaru. Stačí, aby začal plodit starý mangový strom, zasazený ještě prarodiči a život celé rodiny se začne točit jen kolem něj.

Právě teď si krájím mango od Agustína a přemýšlím, jak je můj život protkán vzpomínkami na tuto chuť a strukturu. Na malá a slaďoučká manga z dovolené ve vesničce Rodas, zelená a kyselá, která jsme jedli se solí na školách v přírodě a ta, která jsme kradli, hnáni hladem, na experimentální farmě v obci Güira v letech zvláštního období. Vlákna, která mi zůstávala mezi zuby, kapka šťávy tekoucí po bradě a končící jako flek na oblečení, pecka, ožužlaná doběla a šlupka, která může být na zemi stejně nebezpečná jako šlupka od banánu.

Skrz manga se mi vybaví všechny etapy mé existence a období, kterými si prošel tento ostrov. Připomenou mi tržiště, známé pod jménem Centro, kde jsem v době sovětských subvencí poprvé okusila džusy Taoro. Poté nastal proces „nápravy chyb a negativních tendencí“, který vymýtil maloburžoazní přežitky a džus Taoro na dlouhých deset let zmizel, aby se pak sice objevil znovu, jenže tentokrát za konvertibilní měnu.

Toto ovoce prokázalo neuvěřitelnou odolnost vůči státním zemědělským družstvům, nesmyslům, které pohltily tisíce hektarů půdy, jako byla například 10ti milionová sklizeň třtiny, plán na pěstování mikrojet banánů, nebo nechtěné rozšíření keře marabú. Tvrdohlavé mango to všechno přežilo, aby mohlo dál obohacovat naše životy svou chutí a dělat z chudých dvorků bašty prosperity. Alespoň dokud je léto.