Apartheid neskončil

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Reinaldo neustále trval na tom, že ano a nedal si říct. Já jsem ale z generace, která si už předem myslí, že je všechno zakázané, že mě budou na každém kroku napomínat a znemožní cokoli, co mě napadne udělat. Takže tentokrát byla manželská rozepře intenzívní. Ujišťoval mě, že můžeme nastoupit na loď a dívat se na zátoku v Cienfuegos houpáni mořskými vlnami. Ve mě ale vnitřní hlás křičel, že přece není možné, aby byl takový zážitek dostupný i Kubáncům. Na pár hodin jsem uvěřila, že si optimismus mého muže jako jakýsi tropický Candide prosadí svou. Šli jsme do přístavní kanceláře poblíž hotelu Jagua a tam nám úředník prodal dvě vstupenky na tu vysněnou jízdu. Nijak jsme se nesnažili skrývat svůj havanský akcent nebo se vydávat za cizince a přesto po nás nikdo nechtěl občanku. Měli jsme pocit, že dvě sedadla na jachtě „Flipper“ už mají naše jmenovky a skeptické hlasy v mé hlavě začaly slábnout.

Dorazili jsme na molo s půlhodinovým předstihem. Turisté s pokožkou zarudlou od sluníčka se začali naloďovat. Zabrali jsme si s Reinaldem místa v rohu, odkud budeme dělat strhující fotografie zátoky velké jako celé moře. Sen netrval ani pět minut. Když nás kapitán slyšel mluvit, hned se ptal, jestli jsme Kubánci. Za chvíli už nám sdělili, že musíme na břeh, protože „projížďky na lodích jsou pro Kubánce zakázané ve všech přístavech v zemi“. Vztek, hněv, stud za modrý pas, který z nás dělá preventivně viníky před zákony naší vlastní země. Pocit podvedených, když jsme na vlastní kůži zažili rozdíl mezi oficiálními prohlášeními o uvolňování a realitou vyloučení a stigmatizace. Měli jsme chuť udělat skandál a chytit se zábradlí, aby nás museli vyvléct násilím, ale bylo by to k něčemu dobré? Můj muž oprášil znalosti francouzštiny a vysvětlil skupině turistů z Evropy co se děje. Ohromeně se na sebe dívali a něco si šuškali. Žádný z nich ze solidarity nevystoupil z lodi a nevzdal se jízdy kolem pobřeží našeho ostrova. Nikomu z nich nepřišlo nepřijatelné užívat si něčeho, co je nám domorodcům zapovězené.

Flipper odrazil od břehu, na několik vteřin zbyla po aparthaidu stopa ve vlnách, aby se pak rozpustila v tmavých vodách zátoky. Na tváři muzikanta Benny Moréa na nedalekém plakátě jako by se úsměv proměnil ve škleb. Vedle bradky měl napsán jeden svůj slavný refrén: „Cienfuegos je mé nejoblíbenější město…“ Šli jsme pryč. Reinaldo poražený a já smutná, že zvítězily mé obavy. Odcházeli jsme po silnici z Punta Gorda a v hlavě se nám rodila myšlenka: „kdyby Benny ještě žil, taky by ho z té jachty vysadili jak prašivého psa“.