Den bez drobných obchodníků

Už ráno měl den atmosféru katastrofy. Nemohla si dát ranní kávu, protože prodavač s termoskou a kelímky nebyl na svém rohu. Takže pomalu šla až na zastávku autobusu, zatímco sledovala, jestli se neblíží nějaké společné taxi. Nic. Ani stařičký Chevrolet nejel po ulici, ani jiný vůz, který má kapacitu až 12 lidí. Po hodině čekání konečně nastoupila do autobusu. Rozčilovalo ji, že ji kručí v žaludku a nemá nic k jídlu.

Toho dne v práci neudělala moc. Ředitelka nepřišla, protože její chůva nedorazila. Nedorazil také správce, praskla mu totiž pneumatika na autě Lada a servis v jeho ulici byl zavřený. V polední pauze byly tácy s jídlem tak prázdné, že se skoro vznášely. Nepřišel zelinář, co nabízí zeleninu a jídlo navíc se kterými se dá doplnit oběd. Vedoucí oddělení mezinárodních vztahů mel nervový záchvat, takže nemohl vytisknout fotky, které potřebovala na vízum. Nápis „Zavřeno“ na dveřích nejbližšího ateliéru jí zkazila plány na cestování.

Rozhodla se jít pěšky, aby se vyvarovala dalšímu čekání. Syn se jí zeptal, jestli mu dá něco na svačinu, ale prodejce chleba se skřípavým hlasem se neukázal. Také stánek s pizzou měl zavřeno. Návštěva zelného trhu jí také zanechala prázdné ruce. Uvařila to málo co našla doma. Na vytírání použila staré tričko, protože prodejce houbiček a žínek se neobjevil. Větrák se nechtěl zapnout a opravář domácích potřeb se v dílně ani neukázal.

Šla si lehnout, zpocená a cítila se nepohodlně. Přála si, aby se vzbudila a ty postavy, které ji doprovázejí životem, byli zpět: drobní obchodníci, bez nichž jsou její dny sledem odříkání soužení.

 

Rozhodla se jít pěšky, aby se vyvarovala dalšímu čekání. Syn se jí zeptal zda-li mu dá něco na svačinu, ale prodejce chleba se skřípavým hlasem se neukázal. Také stánek s pizzou měl zavřeno. Návštěva zelného trhu jí také zanechala prázdné ruce. Uvařila to málo co našla doma. Na vytírání použila staré tričko, protože prodejce houbiček a žínek se neobjevil. Větrák se nechtěl zapnout a opravář domácích potřeb se v dílně ani neukázal.

Šla si lehnout, spocená a cítila se nepohodlně. Přála si, aby se vzbudila a ty postavy, které ji doprovázejí životem, byli zpět: drobní obchodníci, bez nichž jsou její dny sledem odříkání soužení.

 

Ty synu, nevystupuj z davu

 

Foto: Silvia Corbelle

Připravuješ si tašku do školy a z kuchyně slyšíš starou písničku své matky: „Do ničeho se nepleť, aby tě nezatáhli i do jiných věci“, to na tebe vždycky křičela z kuchyně. Tak jsi šel ráno do školy, uzavřený do sebe, aby tě snad ani neviděli. Zazvonil zvonek a vešel jsi do třídy, tam již byla učitelka dějepisu s její upravenou verzí minulosti. Věděl si, že to nebylo tak jak ona říká, protože jsi to četl v dědečkových knihách jinak. Ale nic jsi neřekl, abys neměl problémy.

Začal jsi mutovat a už jsi byl voják povinné vojenské služby. Naučil jsi se, jak přežít. Takže když na tebe důstojník zaječí a chce aby ses víc snažil. v hlavě si jen opakuješ, že je lepší, aby si tě radši nevšímali. Proplouvat nedotčeně, nezaplést se, zabránit tomu aby tě vnímali, to byl tvůj cíl toho věku. Neřekl jsi své nápady, nenavrhl jsi změny. Tvoji šéfové od tebe slyšeli jenom: „Ano, pane!“. Poté jsi začal chodit na univerzitu, tvým cílem bylo získat diplom bez toho aby si se zapletl do problémů.

Narodily se ti děti. Odmala jsi jim četl slabikář předstírání. Snad se nebudou vymykat, to přináší problémy. To si jim i vtloukal do hlavy od té doby, co tomu trochu rozuměly. Tímhle jsi prodloužil cyklus předstírání a přenesl ho na své potomky. Tak jak to kdysi udělali tvoji rodiče.

Nevyšel jsi z toho ale bez újmy. Nejsi ten uličník co napálil ostatní, ale šidil jsi sám sebe. Od toho všeho potlačování, zamlčování myšlenek a názorů, strachu vyslovit co si myslíš jsi se změnil v průměrného člověka, kterým jsi dnes. Člověk ochočený systémem.

Cosita

Foto: Silvia Corbelle

Vyjela z Banes jednoho chladného a prašného rána. V kabelce měla nějaké spodní prádlo a adresu svých příbuzných v Havaně. Když vlak dorazil na hlavní stanici, Cosita se zhluboka nadechla a naplnila si tak plíce tou typickou vůní spálené nafty, charakteristickou pro hlavní město. Jsem na místě, řekla si pro sebe s pocitem vítězství. Uběhne šest měsíců a ocitne se na stejném místě, s policejní výstrahou a součástkami z pračky, se kterými nastoupí na vlak.

Cosita se posadila v obýváku sestřenice a začala sbírat plastové lahve a kousky nylonu z nejbližšího kýble s odpadky. Z nich vyráběla  umělé květiny, které prodávala, aby měla na jídlo a mohla dát trochu peněz svým havanským příbuzným. Ve čtvrti  zahájila menší pátrání po svobodném, možná i starším muži, kterému by nabídla své služby jako čistotná žena, která udělá v domě všechno. Nedosáhla žádného úspěchu. Věděla, že její dny v Havaně skončí, pokud ji policie zatkne na ulici a zjistí, že je tu nelegálně. Další Palestinka navíc, tak jak s neúctou nazývá hodně obyvatel hlavního města lidi z východu země.

Chytli ji jednoho dopoledne, které bylo šedivé a upršené, zatímco prodávala svoje květiny před jedním trhem. Dali jí pokutu, kvůli nelegálnímu prodeji a řekli jí, že má 72 hodin na opuštění města. Ale Cosita ještě nemohla odjet. Podařilo se jí, aby jí opravili polovinu pračky Aurika a neměla na ni odvoz. Jeden soused jí také daroval starou skříňku pro děti, bez dveří a zásuvek. To byl veškerý hmotný majetek, který za dobu svého havanského dobrodružství dokázala nashromáždit a nechtěla jej tam nechat.

Kamioňáci jí žádali o vysokou částku za převoz jejího pokladu do Banes. Již nemohla prodávat svoje nylonové výrobky a příbuzní, kteří se jí ujali se báli, že dostanou pokutu za poskytnutí ubytování osobě bez povolení k pobytu. Cosita odešla, jedné chladné prosincové noci, se součástkami z pračky a kabelkou tak prázdnou jako když přijížděla. Skříňku musela nechat na chodbě, a někdo použil její dvířka na zazdění děr v okně, kudy pršelo. Držák na šaty nahradil rozbitou náhradu na smeták a hřebíky se použily na židli.

V Banes Cosita sní o návratu do Havany. Vypráví svým kamarádkám o svých dnech v hlavním městě všech Kubánců. Vychvaluje ten nábytek pro děti, z dobrého dřeva. Jednoho dne se jí ho podaří přivést, jako trofej, do své vesnice.

 

 

Několik dní se službou Nauta

„Fronta je dlouhá, ale jde to rychle“, tak mě kdosi informuje před kanceláří telefonní společnosti Cubacel. Po hodině a několika slovních přestřelkách s ochrankou vstupuji do prodejny. Zaměstnankyně má zasněný výraz a říká, že tady se pouze registruje email Nauty, ale že se tam neinstaluje do mobilu. Chci ji trochu vyprovokovat tak říkám, že to nevadí, protože vím, jak se to dělá a již jsem si stáhla na internetu návod. Můj pokus vyjde a hned se mě ptá na zvláštní otázku. Mohla byste s tím pomoci jedné mé kamarádce, která neví jak to udělat?

Čtenář by tím neměl být překvapen, jsme totiž na Kubě a tady se míchá omezení s chaosem. Ta stejná firma, která by měla pomáhat svým klientů, je sama prosí o pomoc. Tak jí tedy pomohu s aktivováním emailu.

Poté co mi začala více důvěřovat, se ze znuděné prodavačky snažím vytáhnout nějaké informace. „Určitě se bude brzy nabízet i mobilní internet“, řeknu jakoby mimochodem. Nesouhlasné zamlaskání jakoby říkalo, že si nemám dělat iluze. Namítnu tedy, že jestli to půjde přes kabel z Venezuely, měli by rozšířit své služby. Prodavačka mi naznačí, že ten kabel je ale na jiné věci, zatímco si přiblíží prst k oku, na znamení ostražitosti.

Jdu domů a na každém kroku zakopávám. Dívám se totiž na svůj mobil a na obálku, která značí nové zprávy. První co udělám je, že napíši svým přátelům a rodině, že email @nauta.cu není ani spolehlivý ani bezpečný, ale… A připojuji dlouhý seznam nápadů, pro co by i tak mohl sloužit. Sice postrádá jistotu soukromí, ale mohu si zkontrolovat email kdykoliv ze svého mobilu. Požádám několik svých známých, aby mě zapsali k odběru národních i mezinárodních zpráv prostřednictvím emailu. Neuběhla ani hodina a mám ve svém mobilu záplavu informací a zpráv.

Několik příštích dní strávím prozkoumáváním toho, co služba nabízí, jaké má schopnosti a limity. Docházím k závěru, že na posílání fotek je daleko levnější než MMS. Předtím byla  jediná možnost poslat obrázek a zaplatit 2,30 CUC (2 USD) navíc s velmi pomalou rychlostí. Teď je možnost aktualizovat si Flickr, TwitPic nebo Facebook pomocí emailu za cenu 0,01 CUC za každý stáhnutý kilobajt. Průměrná webová fotka nepřesáhne 100 Kb,

Mezi výhody této služby patří možnost přijímaní a odesílání delších textů, rozhodně delších než běžných 160 znaků v SMS, mezi dalšími uživateli Cubaceku, kteří mají službu aktivovanou. Za prvních 48 hodin jsem dokázala přeposlat řetězec zpráv mezi ostatní aktivisty v různých částech Kuby. Doteď všechny zprávy došly. Ačkoliv v podmínkách smlouvy Nauto je pohrůžka zastavení služby, pokud se jí bude zneužívat proti svrchovanosti a nezávislosti státu.

Také jsem udělala několik pokusů spolehlivosti GPRS z různých provincií, nutné pro příjimání a odesílání zpráv. V Havaně, Santiagu de Cuba, Holguínu, Camagueyenu a Matanzas se dá připojit bez větších problémů. Pokud se o to nepokoušíte z určitých míst, kde není signál ani na volání, zbytek pokusů proběhl bez problémů.

 

Proč nechci být ve svazu?

este (2 Votos)

Foto: Silvia Corbelle

  • Kongres Svazu kubánských žen před několika dny skončil. Byl to muž, kdo pronesl na slavnostním zakončení závěrečnou řeč.

    Poté, co jsem vyslechla sjezd v Palacio de las Convenciones, potvrdilo se moje rozhodnutí nebýt ve svazu. Proč?

    Důvody mám k tomu následující:

    • Odmítám jednání „věčné prezidentky“ kterou je Vilma Espín, takovéto věčné setrvávání ve funkci mi připadá přinejmenším směšné.
    • Nechci být součástí skupiny, jež má ve vlajce vyobrazenou uniformovanou osobu. Protože nejsem voják, nechci aby mě reprezentovala vojačka s puškou.
    • Nevěřím organizaci pro ženy, která má jako základní pravidlo víru v ideologii strany a vládnoucího muže.
    • Obávám se, že část žen ze 4 miliónů členek vstoupila do svazu z čistého zvyku. Jako něco povinného co musí udělat, když je jim 14 let.
    • Nevěřím organizaci, která využívá nedostatku svobody shromažďování, takže nemůžeme vytvořit organizaci vlastní.
    • Je mi znám dvojí metr této organizace, která bojuje proti násilí na ženách, ale nikdy se nevěnovala odsouzení dam v bílém.
    • Hodnotím jako zbytečnou práci skupiny, která za 50 let existence nedosáhla toho, aby se ženy dostaly na pozice, které opravdu ovlivňují dění v zemi.
    • Už mě nebaví, že na těchto ženských kongresech, jsme brány jako bytosti co se starají pouze o hrnce a pánve, připravené obětovat své děti…odříkající, krásné a poslušné.
    • Jsem žena 21. století, moje vaječníky nejsou oběť ale pýcha a nemohu být členkou organizace, která se bojí předání moci ženám.
    • Ale ano, jestliže bude možné sdružovat se na základě víry, podobnosti nebo druhu budu i se svým progesteronem a požadavky členkou skutečného sdružení pro ženy.

     

Hrozba kubánskému tisku

„Noviny o tobě nemluvily…“ tak to si zpívá Joaquín Sabinta, mezitím co čte noviny Granma. Na titulní straně je, jako skoro vždycky, významné výročí. Oslava nějaké historické postavy, její připomínka, fráze, kterou někdo řekl před čtyřiceti nebo padesáti lety. Všechny stránky mají mají tenhle zatuchlý pach žurnalistiky, která se neodvažuje přiblížit realitě a vyhýbá se tak dnešku a přítomnosti.

Kubánský oficiální tisk nemůže být reformován, protože by spáchat sebevraždu. Chtěl-li by totiž informovat o národní realitě musel by se vzdát své úlohy: ideologické propagandy. Nestačí jenom změnit design svých webových stránek, ani přidat nové styly reportáží či zavést diváckou rubriku kde by se dali nahlásit zkorumpovaní úředníci. Musí jít ještě dále a zbavit se svých politických závazků a a jejich jedinou povinností by se měla stát pravda.  Ale, víme, že se to nestane.

Očekávám víc od tisku, který teprve vznikne  nebo se zajede, než od „nové oficiální žurnalistiky. Ale jsem si také vědoma, že informační činnost, kterou zajišťují občané, je bezprizorní a mimo zákon a musí se zlepšit. Informace není žádná zbraň. Události nesmějí být podávány tak, jak je chceme, ale tak jak k nim došlo.

Tematická rozmanitost nemusí stát proti obraně svobody či lidských práv. Existuje mnoho způsobů, jak něco sdělit a sdělit to hezky. Musíme tedy hledat způsob jak informovat a dostat se blíže k obyčejným čtenářům. Kreativita, troufalost a různé pohledy na věc nás pomohou být lepšími profesionály. Stojí za to, tuto cestu absolvovat.

Z mé strany se o to již pokouším. Odpočet pro spuštění digitálního média, který připravuji již čtyři roky, začal. Nová profesní výzva se blíží, ale nejsem v tom sama. Spolupracuji se týmem talentovaných lidí, který chce dělat novinařinu s velkým N.

V několika příštích týdnech se tento blog před Vašimi zraky změní na tiskové médium.

Budeme vděčni za každé povzbuzení!

Znehodnocení

prohibido

Pro buňky je těžké zůstat zdravé v nemocném těle. V nefungující společnosti zárodek funkčnosti vybuchne. Stejně tak, se nedají posílit jen vybrané etické hodnoty uprostřed prohry mravní integrity člověka. Zachránit zásady slušného chování znamená přijmout také ty, které se ne zcela shodují s vládnoucí ideologií.

Oficiální média se nás snaží svolat na záchranu ztracených hodnot. V závislosti na podání televizních komentátorů odpovědnost za zhoršení padá především na rodinu, školní party ale na nikoho z vlády. Mluví o špatné výchově, o hrubosti, o nedostatku solidarity. O šíření špatných návyků jako jsou krádeže, lhaní nebo pohodlnost. V zemi, kde byl vzdělávací systém, celý tisk a mechanismy produkce a kulturní distribuce  půl století monopolem výhradně jedné strany. Stojí za to zajímat se o to, kde se vzala ta zbídačenost?

Pamatuji si, že jako dítě se nikdo neodvážil nazývat někoho „pane„, protože to byl buržoazní přežitek. Protože oslovení soudruh“ bylo spjato s ideologickým přesvědčením, mnozí se začali oslovovat novými jmény. Bratranec“, mladík“, hej ty„, a existoval dlouhý seznam vět, které vycházejí z vulgárních výrazů. Nyní si v televizi stěžují, že jsme vulgární v tom, jak oslovujeme ostatní, ale kdo začal s tímhle úpadkem?

Kubánský systém vsadil na sociální inženýrství, a hrál si s individuální a kolektivní alchymií. Nejdokonalejší příklad, této nepodařené laboratoře je nový člověk.“ Tento Homus Cubanis vyrůstal se stínu obětí, poslušnosti a věrnosti. Uniformita byla neslučitelná s etickými zvláštnostmi každého domova. Takže aby se jí dosáhlo, milióny Kubánců byli vytrženi, kdykoliv se to dalo, z rodinného prostředí.

Chodili jsme do jeslí, kde byli děti staré pouhých 45 dní. Účastnili jsme se pionýrských táborů, jen co jsme se naučili první slova. Trávili jsme naše dospívání v přípravce na vysokou uprostřed ničeho. Stát věřil, že může nahradit naše rodiče, myslel si, že může změnit naše hodnoty, které jsme znali z domova a nahradí je novým komunistickým morálním kodexem. Ale výsledek se hodně lišil od toho, co plánovali. Nikdy jsme se nestali „dobrým člověkem“.

Také byli proti náboženství. Ignorovali, že by odlišná víra mohla předávat etické a morální hodnoty, které formovaly lidskou rasu a naše vlastní národní zvyky. Byli jsme stvořeni pomlouvat jiné, urážet prezidenty jiných zemí. Vysmívat se historickým postavám. Vyplazovat jazyk když projdeme kolem zahraniční ambasády. Vštípili nám „revoluční promiskuitu“ kterou oni sami praktikovali již od Sierra Maestra, vyzývali nás, ať se vysmíváme těm, o kterých mluvili dobře, byli vzdělaní nebo vykazovali nějaký druh vybranosti. To poslední nás učili tak intenzivně, že mnozí jsme se snažili mluvit sprostě, nevyslovovat některé hlásky nebo jsme zamlčovali naši sečtelost, aby nás nikdo neobvinil z toho, že jsme kontrarevolucináři nebo podivíni.

Jeden muž na nás z podia řval padesát let. Jeho výpady, nenávist, jeho neschopnost  vyslechnout protiargument, byli příkladné“ postoje, tak jak jsme se je naučili ve škole. Vyvolával v nás zmatek, neustálé napětí a autoritativně nás řídil. On, který si myslel si, že ví všechno, ve skutečnosti věděl velmi málo. Předal nám namyšlenost, zvyk neomlouvat se a lhát.  Tyto podvody lumpů a podvodníků, ty jim šli dobře.

Nyní, když etický obraz národa vypadá jako zrcadlo rozbité na podlaze, je povolána rodina, aby se postarala o nápravu. Žádají nás, abychom doma tvořili hodnoty, děti vedli ke kázni a disciplíně. Ale jak to udělat? Pokud my sami jsme byli vedeni k neúctě k těmto pravidlům. Jak na to? Pokud ještě ani nedošlo k sebekritice od vlády, kde ti, kteří si hráli na sociální inženýrství s našimi životy si ještě ani nepřiznali, co vlastně udělali.

Etické kodexy nejdou tak snadno znovu sestavit. Morálka znehodnocena veřejnými projevy, to nelze obnovit přes noc. A teď, jak napravit tuhle pohromu?