Hrozba kubánskému tisku

“Noviny o tobě nemluvily…” tak to si zpívá Joaquín Sabinta, mezitím co čte noviny Granma. Na titulní straně je, jako skoro vždycky, významné výročí. Oslava nějaké historické postavy, její připomínka, fráze, kterou někdo řekl před čtyřiceti nebo padesáti lety. Všechny stránky mají mají tenhle zatuchlý pach žurnalistiky, která se neodvažuje přiblížit realitě a vyhýbá se tak dnešku a přítomnosti.

Kubánský oficiální tisk nemůže být reformován, protože by spáchat sebevraždu. Chtěl-li by totiž informovat o národní realitě musel by se vzdát své úlohy: ideologické propagandy. Nestačí jenom změnit design svých webových stránek, ani přidat nové styly reportáží či zavést diváckou rubriku kde by se dali nahlásit zkorumpovaní úředníci. Musí jít ještě dále a zbavit se svých politických závazků a a jejich jedinou povinností by se měla stát pravda.  Ale, víme, že se to nestane.

Očekávám víc od tisku, který teprve vznikne  nebo se zajede, než od “nové oficiální žurnalistiky. Ale jsem si také vědoma, že informační činnost, kterou zajišťují občané, je bezprizorní a mimo zákon a musí se zlepšit. Informace není žádná zbraň. Události nesmějí být podávány tak, jak je chceme, ale tak jak k nim došlo.

Tematická rozmanitost nemusí stát proti obraně svobody či lidských práv. Existuje mnoho způsobů, jak něco sdělit a sdělit to hezky. Musíme tedy hledat způsob jak informovat a dostat se blíže k obyčejným čtenářům. Kreativita, troufalost a různé pohledy na věc nás pomohou být lepšími profesionály. Stojí za to, tuto cestu absolvovat.

Z mé strany se o to již pokouším. Odpočet pro spuštění digitálního média, který připravuji již čtyři roky, začal. Nová profesní výzva se blíží, ale nejsem v tom sama. Spolupracuji se týmem talentovaných lidí, který chce dělat novinařinu s velkým N.

V několika příštích týdnech se tento blog před Vašimi zraky změní na tiskové médium.

Budeme vděčni za každé povzbuzení!

Znehodnocení

prohibido

Pro buňky je těžké zůstat zdravé v nemocném těle. V nefungující společnosti zárodek funkčnosti vybuchne. Stejně tak, se nedají posílit jen vybrané etické hodnoty uprostřed prohry mravní integrity člověka. Zachránit zásady slušného chování znamená přijmout také ty, které se ne zcela shodují s vládnoucí ideologií.

Oficiální média se nás snaží svolat na záchranu ztracených hodnot. V závislosti na podání televizních komentátorů odpovědnost za zhoršení padá především na rodinu, školní party ale na nikoho z vlády. Mluví o špatné výchově, o hrubosti, o nedostatku solidarity. O šíření špatných návyků jako jsou krádeže, lhaní nebo pohodlnost. V zemi, kde byl vzdělávací systém, celý tisk a mechanismy produkce a kulturní distribuce  půl století monopolem výhradně jedné strany. Stojí za to zajímat se o to, kde se vzala ta zbídačenost?

Pamatuji si, že jako dítě se nikdo neodvážil nazývat někoho “pane“, protože to byl buržoazní přežitek. Protože oslovení soudruh” bylo spjato s ideologickým přesvědčením, mnozí se začali oslovovat novými jmény. Bratranec”, mladík”, hej ty“, a existoval dlouhý seznam vět, které vycházejí z vulgárních výrazů. Nyní si v televizi stěžují, že jsme vulgární v tom, jak oslovujeme ostatní, ale kdo začal s tímhle úpadkem?

Kubánský systém vsadil na sociální inženýrství, a hrál si s individuální a kolektivní alchymií. Nejdokonalejší příklad, této nepodařené laboratoře je nový člověk.” Tento Homus Cubanis vyrůstal se stínu obětí, poslušnosti a věrnosti. Uniformita byla neslučitelná s etickými zvláštnostmi každého domova. Takže aby se jí dosáhlo, milióny Kubánců byli vytrženi, kdykoliv se to dalo, z rodinného prostředí.

Chodili jsme do jeslí, kde byli děti staré pouhých 45 dní. Účastnili jsme se pionýrských táborů, jen co jsme se naučili první slova. Trávili jsme naše dospívání v přípravce na vysokou uprostřed ničeho. Stát věřil, že může nahradit naše rodiče, myslel si, že může změnit naše hodnoty, které jsme znali z domova a nahradí je novým komunistickým morálním kodexem. Ale výsledek se hodně lišil od toho, co plánovali. Nikdy jsme se nestali “dobrým člověkem”.

Také byli proti náboženství. Ignorovali, že by odlišná víra mohla předávat etické a morální hodnoty, které formovaly lidskou rasu a naše vlastní národní zvyky. Byli jsme stvořeni pomlouvat jiné, urážet prezidenty jiných zemí. Vysmívat se historickým postavám. Vyplazovat jazyk když projdeme kolem zahraniční ambasády. Vštípili nám “revoluční promiskuitu” kterou oni sami praktikovali již od Sierra Maestra, vyzývali nás, ať se vysmíváme těm, o kterých mluvili dobře, byli vzdělaní nebo vykazovali nějaký druh vybranosti. To poslední nás učili tak intenzivně, že mnozí jsme se snažili mluvit sprostě, nevyslovovat některé hlásky nebo jsme zamlčovali naši sečtelost, aby nás nikdo neobvinil z toho, že jsme kontrarevolucináři nebo podivíni.

Jeden muž na nás z podia řval padesát let. Jeho výpady, nenávist, jeho neschopnost  vyslechnout protiargument, byli příkladné” postoje, tak jak jsme se je naučili ve škole. Vyvolával v nás zmatek, neustálé napětí a autoritativně nás řídil. On, který si myslel si, že ví všechno, ve skutečnosti věděl velmi málo. Předal nám namyšlenost, zvyk neomlouvat se a lhát.  Tyto podvody lumpů a podvodníků, ty jim šli dobře.

Nyní, když etický obraz národa vypadá jako zrcadlo rozbité na podlaze, je povolána rodina, aby se postarala o nápravu. Žádají nás, abychom doma tvořili hodnoty, děti vedli ke kázni a disciplíně. Ale jak to udělat? Pokud my sami jsme byli vedeni k neúctě k těmto pravidlům. Jak na to? Pokud ještě ani nedošlo k sebekritice od vlády, kde ti, kteří si hráli na sociální inženýrství s našimi životy si ještě ani nepřiznali, co vlastně udělali.

Etické kodexy nejdou tak snadno znovu sestavit. Morálka znehodnocena veřejnými projevy, to nelze obnovit přes noc. A teď, jak napravit tuhle pohromu?

 

Konstruktivní nebo chlácholivá kritika?

vigilancia_revolucionaria

Na schůzi zvedl ruku. Ředitel jim řekl, ať mluví na rovinu. Využil to tedy k tomu, aby řekl to, co v sobě již několik měsíců dusil. Začal o nízkých platech zdravotnického personálu. Potom o špinavých lázních, nedostatku vody, posledním rozbitém sterilizátoru, o protékání vody v celé nemocnici. Pokračoval o horku v čekárně, když se tam nahrnou pacienti, o nedostatku chirurgických nástrojů. Svoji řeč ukončil slovy: “Tohle nikdo nevydrží”. Sál se ponořil do nepříjemného ticha.

Když domluvil, někdo mu řekl, že jeho kritika nebyla kostruktivní, ale jen pouhá katarze. Takže už si nikdy na žádné schůzi nepromluvil.

Za argumentem, že je třeba, aby kritika byla přiměřená a poučná, se obvykle schovávají ti, co ve skutečnosti nechtějí slyšet žádnou kritiku. Pro ně znamená umět kritizovat, projevit úctu a všem lichotit. Nesmí se, podle těchto pochlebovačů, zpochybňovat systém ale ty, kteří mu nedovolí řádně fungovat. Být konstruktivní znamená, nekritizovat politické lídry a už vůbec ne ideologii. Také je důležité ukázat slepou víru, vše se vyřeší díky moudrosti “těch zhora”.

Jestliže  někdo překročí hranice tolerované kritiky, bude za to nést následky. Urážlivec, uplakánek… to jsou první urážky, které můžou narůst až k označení “agent CIA”, “kontrarevolucionář“, ” nepřítel národa”. Jeho poznatky nikdy nebudou oceněny, protože se nesnaží podlízat ani obviňovat sám sebe.

Kritika nepotřebuje jméno. Není konstruktivní nebo destruktivní. Měla by být vyřčena v celé své surovosti, bez toho aby se na něco bral ohled. Stejně jako léčivá mast, která se natírá na hnisavou ránu, tak i kritika bolí, nutí nás brečet, trýzní nás…ale léčí.

 

Venezuela s otevřenýma očima

Říká se, že nikdo se nepoučí z cizých chyb, že opakujeme chyby ostatních a  narážíme na stejné překážky. Skeptikové tvrdí, že lidé zapomínají, zavírají oči před minulostí a opakují ty stejné chyby. Venezuela ovšem tento úděl začla odmítat. Uprostřed reality poznamenané nejistotou, nedostatkem zboží a inflací se venezuelané snaží napravit poklesky, které trvaly příliš dlouho.

Tento jihoamerický národ, monitorovaný z Plaza de la Revolución, kterému vládne muž podněcuje násilí na těch co jsou jiní,se teď nachází před jedním z nejdůležitějčích rozhodnutí v její současné historii. Na výběr mají mezi totalitním režimem a demokracií. To o čem se na ulicích teď rozhoduje, není jenom pokračování vlády Nicoláse Madury ale i samotná existence autoritativního systému a kultu osobnosti, které kříží celou latinskou ameriku. Systém, který se schovával za prázdné tlachání podobné socialismu 21.století “revoluce skromných”, “sny Bolívara”, “nová levice”, ale jehož hlavním rysem je touha vůdců po moci, neefektivní ekonomika a omezování svobod.

Venezuelští studenti se rozhodli zatočit s vládnutím Hugo Cháveze po svém. Mladí a studenti vysokých škol byli v tomto případě hnacím motorem protestů. To je důkazem toho  že, Miraflores přišel o rebelskou a dynamickou část společnosti. Ačkoliv přívrženci vlády mluví o konspiraci vymyšlenou v zahraničí, stačí se podívat na fotky policistů a ozbrojených jednotek, které bijí demonstranty aby bylo jasné, odkud násilí pochazí.

Venezuela zažívá těžké okamžiky, jako všechno, co se právě probouzí. Oligarchové  se dobrovolně nevzdají moci a Raúl Castro se nenechá tak snadno připravit o slepici, co snáší zlaté vejce. Ale při nejmenším víme, že venezuelané se nevydají na stejnou cestu jakou na Kubě. vnutili nám. Poslušnost, strach, spoluvina, útěk jako jediná možnost vysvobození…to byly naše chyby. Venezuela je nechce opakovat, nemůže je opakovat.

Po boku Bradburyho, Čapka, Hurtada a Chavianové

Ostrov nekonečných lásek

Ostrov nekonečných lásek

Mezi to nejhodnotnější co jsem v dětsví vlastnila, patřila kolekce sci-fi knih. Jejich stránky zaplnily dlouhé hodiny mého života a dovolily mi poznat jiné světy a uniknout tak z  ploché reality. Mé sestře se nejvíce líbily příběhy o dalekých planetách, vesmírných lodích a mimozemských civilizací. Já jsem upřednostňovala fantastické příběhy, které byly pravděpodobnější, cítila jsem totiž, že se mohou kdykoliv stát: cesty časem, vědci manipulující s genetikou, stvoření oživlé z dávných dob, tak to byla má oblíbená témata.

Po boku Karla Čapka, Isaaca Asimova, Daíny Chavianové, Staniswlava Lema a Oscara Hurtada se moje dospívání stalo obdobím plným robotů, humanoidů, magických bytostí, létajících talířů a vzdálených galaxií. Během těchto let byly publikovány různé sbírky tohoto žánru, na zažloutlých stránkách s napěchovaným textem. V naší knihovně měla čestné místo Marťanská kronika, sbárka Chladný vzduch a Volání Cthulhu, geniální knihy Raye Bradburyho a román Obchodníci s vesmírem. Tyto knihy pro nás znamemenaly bránu do jiných dimenzí. 23. mezinárodní veletrh knih v Havaně, prezentoval ukázky autorů sci-fi. Z řad kubánských spisovatelů to jsou José Miguel Sánchez, píšící pod pseudonymem Yoss, ze zahraničních hostů vynikal ruský autor Serguei Lukianenko. Chybí tu ale slavné tituly tohoto žánru poslední dekády, který se stále vyvýjí a je čtenářsky přitažlivý. Hlavním důvodem je nedostatek financí mnohých vydavatelství, která si nemohou dovolit zaplatit autorská práva. Také se tento žánr určitým způsobem podceňuje, takže se nedokázal zařadit na seznam knih, které se budou vydávat.

Přesto se fantazie nedá potlačit, tak jako se nedá potlačit touha po objevení něčeho víc, než je tahle těžkopádná realita. To je to, co žene dopředu nás, milovníky sci-fi knih.

.

Želvím krokem

Kreslení vtip ze Santany

Kreslení vtip, autor Santana: Zadívej se na pevný bod a uvidíš, že se pohybujeme.

Všechno se hýbe tak neohrabaně a pomalu. Dokonce se zdá, že i slunci to trvá nahoře o něco déle než normálně. Hodinky neznají pojem přesnost a minutová ručička se zdá být zbytečná. Domluvit si schůzku na 15:15 nebo 10:40 se jeví jako pedanství uspěchaných. Čas je otravný a táhne se jako marmeláda z guavy s moc cukrem.

“Jestliže jsi přesný, máš dva problémy“  varuje zaměstnankyně  klienta, který něco nutně potřebuje a tak přijde do jejího obchodu dřív. Ten muž se potí, bubnuje prsty, zatímco ona si stříhá své dlouhé nehty, předtím než něco naťuká do pokladny. Fronta za ním situaci pozoruje s posměchem, “další uspěchanec” řekne mu mrzutě jedna paní. Žijeme v zemi, kde se přesnost vykládá jako neomalenost a být přesný je troufalost, která je velmi blízká divnosti. Ostrov, jako by byl ve zpomaleném záběru, každý pohyb jako by si žádal povolení. Velký kaiman, který zívá a zívá, roztažený v karibských vodách.

Ten kdo během pracovní doby, stihne vyřešit dva úkoly, může se cítí šťastný, Běžně se totiž nestihne ani jedna. Na každém rohu člověk narazí na oznámení ” Dnes pro deratizaci zavřeno”, “v pátek pro veřejnost zavřeno”. Nebo frázi známou z vlády Raúla Castra “beze spěchu ale bez pauzy”. Zrušeno, odloženo, odsunuto, přesunuto… to jsou nejpoužívanější slova když člověk něco vyřizuje.

Želví krok jde vidět na každém kroku. Od úřednických kanceláří a zastávek autobusů po rekreační centra. Hlavním kdo těží z této  vláčnosti, je vláda: tři roky po připojení optického kabelu mezi Venezuelou a Kubou, stále si není možné doma zřídit připojení na internet.

Dvě desetiletí používání dvou měň a stále se nezveřejnil plán na zastavení této ekonomické schizofrenie.  54 let vlády jedné strany a neblíží se den, kdy se budeme moci svobodně shromažďovat.

Půl století pochybení a chyb vlády, bez nejmenšího nastínení jakékoliv omluvy.

Pokud se bude pokračovat v tomto rytmu a ostrov se přejmenuje na zemi  “Nikdy víc”, kde budou kalendáře a hodiny zakázány.

Neviditelný veletrh

feria_del_libroZa dveřmi je další mezinárodní knižní veletrh. Sotva se ale dá jeho průbeh postřehnout mezi zdmi veletržních pavilónů. Tato tajemná událost je schopna se protlouct, přestože se národní tisk o tomto veletrhu nikdy nezmiňuje. Za jejím vznikem je řada odříkání, nekonečné pracovní doby a velice bídné platy, za tím vším stojí nejvetší vydavatelství na ostrově. Za každou vytištěnou stránkou stojí mnoho nepříjemností a improvizace.

Kubánský intstit knihy (ICL), je hlavním organizátorem této oslavy četby, který se koná každý únor. Nicméně samotný státní orgán, který kontroluje literární produkci, je již vyčerpaný z korupčních skandalů a nedostatku prostředků. Ředitelka ICL Zuleica Romay se pokusila odstoupit několik týdnů před zahájením veletrhu. Prozatím není jasné, jestli jí bude dovoleno “zbavit se” svých povinností a nebo bude nucena zůstat na svém dosavadním místě.

Mnozí z lidí, kteří spolupracují na tomto 33. konání veletrhu, dělají mravenčí práci a snaží se zabránit zhroucení mraveniště. Úspěchy, které budou přičteny na vrub kubánské vládě, jsou plodem osobních obětí a křivd, které žádný sindikát nepřizná. Obědy, které se odloží nebo se nikdy nekonají. Rozhodnutí vydavatelů, které se nedají aplikovat, protože prvně je třeba se poradit se soudruhy z vyšších míst. Pracovníci si přinášejí svoje věci z domova, aby mohli vyzdobit veletržní místo. Z důvodu nedostatku firemního benzínu jsou knihy přepravovány v kufrech osobních aut, nebo taky v košících na kolech. Zásobování s vodou se nikdy k zaměstnancům nedostane…

Skrytý veletrh, se nikdy neobjeví ani ve statistikách ani v novinových titulcích.