Pár šedin a plná hlava snů

Ráda bych na tomto blogu vzdala hold novináři Reinaldu Escobarovi, který právě oslavil šedesáté narozeniny. Záviděníhodných šedesát let, které by v normálním životě vydali dostatek materiálu na dvě století.

Pracoval jako novinář v oficiálních médiích, než ho v roce 1988 z oboru vyloučili, protože jeho články „neodpovídaly ediční linii periodika Juventud Rebelde“. Po mnoha kotrmelcích se nakonec stal opravářem výtahů, aby měl z čeho žít. K překážkám přistupoval s moudrostí, díky které se stal pro mnoho lidí rádcem a pro stovky adoptivním otcem. Jeho zásada „tohle se nám děje, protože žijeme“ mu pomohla překonat vyloučení ze společnosti, časté návštěvy a nátlak chlapců z vnitra a podezíravost mnoha známých.

Macho, jak mu říkají mí kamarádi, byl ve svém bytě svědkem zrodu celé generace písničkářů na kultovních mejdanech u „Macho Rico“, které se pořádaly každý poslední pátek v měsíci v nejtvrdších letech Zvláštního období. Na stole v hale stála dóza s cukrem, vítající všechny, kteří po vystoupání do čtrnáctého patra po schodech potřebovali energii ke zpěvu, čtení, nebo hraní na kytaru.

Jako částečný domorodec (potvrzují to Taínské rysy v jeho tváři) má záviděníhodnou schopnost umět vysvětlit téměř cokoli na světě. Je vždy ochotný se zaplést do jakéhokoli projektu a mladí ho hledají, aby jim vnukl své nejšílenější nápady. Reinaldo Escobar sbírá přátele, slovníky a projekty a každou chvíli nám připomíná, že důležité není co se ti stane, ale jak se s tím vypořádáš.

Chlap, se kterým sdílím život i všechny své projekty od doby, kdy mi bylo 14 let, je příkladem (pro mnoho lidí bolestným) toho, že se člověk může dožít šedesátky s pár vráskami, ale mnoha sny!

Všechno nejlepší lásko!

Přišla jsem, abych zůstala

Bude to v těchto dnech právě tři roky, co jsem si v Curychu sbalila kufry a rozhodla se společně se synem, kterému bylo tehdy osm let, vrátit do své země a zůstat zde. Až sem by to mohl být jednoduchý příběh o návratu emigranta do vlasti, kdyby zde ovšem nebyl ten malý detail, že jsme měli oba status těch, kteří „definitivně opustili zemi“. Nebudu vysvětlovat, co se skrývá pod tímto pokřiveným pojmem, který se na vás začne vztahovat po jedenácti měsících v zahraničí, protože ho všichni, ti uvnitř i ti venku, moc dobře známe.

Po rozhodnutí vrátit se na ostrov jsme si koupili zpáteční letenky, poslali pasy na konzulát v Bernu, aby nám tam dali nedávno zavedené razítko, opravňující pas znovu použít a nasedli jsme na letadlo s přestupem v Paříži. Na kubánském letišti jsme na obvyklé otázky po účelu cesty odpovídali podle naučeného scénáře: „Přijeli jsme na dva týdny, abychom navštívili rodinu“. Necelých 20 kilogramů každého z našich zavazadel tvořilo všechen náš osobní majetek, vybraný opatrně tak, aby žádná z věcí neprozradila, že se z této cesty nevrátíme.

Utekly dva týdny na letence a naše jména určitě zněla z amplionů letiště José Martí, i když jsme si na koupená místa nikdy nesedli. Tehdy jsme začali shánět informace o možných rizicích a důsledcích našeho „náhlého rozhodnutí“ zůstat. Každý, koho jsem se zeptala, jestli nezná nějaký podobný případ, jen vytřeštil oči s výstižným: „Ty ses zbláznila!“. Ano, asi mě zachvátilo neobvyklé, řídce se vyskytující, ale nakonec asi opravdové šílenství.

Mí přátelé si mysleli, že si z nich dělám legraci, má matka odmítla přijmout, že její dcera už nežije ve Švýcarsku, plném mléka a čokolády a sousedé věřili, že jsem se z Evropy vrátila jako Mata Hari. Nakonec mi dal klíč k záhadě náhodný známý. „Jediné, co musíš udělat, je zničit svůj pas, bez něj tě nemůžou naložit do letadla a nechat odvézt.“ Tímto aktem jsem se na několik měsíců stala ilegálem ve vlastní zemi.

12. srpna jsem se dostavila na krajskou imigrační policii, abych jim oznámila: „Jsem to já, i když na to nemám papíry, a přišla jsem, abych tady zůstala“. Hrozně mě překvapilo, když mne požádali, abych si stoupla na konec fronty „navrátivších se“ a řekla si poručíkovi Sarahí o formulář žádosti o občanku. Tak jsem se konečně potkala se stejnými blázny jako jsem já, a s divokými příběhy, které je přiměly k návratu. Jeden pán, který se vrátil po pěti letech ze Španělska i se ženou a dcerou mi řekl: „Neboj, budou se tě snažit donutit odjet, ale musíš zkrátka odmítat. Nejhorší, co se ti může stát je, že tě na dva týdny vezmou do vazby. Ale vězení je hned tady blízko a matrace jsou tam skvělé“. S ulehčením jsem si oddechla. Aspoň vím, že budu mít kde spát.

Napsali mi do spisu „zůstala“, oznámili mi, že už „se mi nikdy nepovede se dostat ze země“ a objasnili, že budou shovívaví, protože je ve hře i dítě. Neozkoušela jsem tak ty slavné matrace, protože se mnou nemohli zavřít dítě, ale taky ho nemohli nechat samotné na ulici. Klíčové pro hladké vyřízení mého případu bylo to, že jsem nikdy nevlastnila žádný majetek, který by mi byl po odjezdu zkonfiskován (nakonec, kdo z Generace Y má na Kubě nějaký majetek?). Navíc jsem měla možnost se znovu vrátit do lůna své rodiny, ze kterého jsem odešla. Každý týden jsem se dostavila na imigrační na pravidelnou kontrolu, až do října 2004, kdy nám znovu vystavili průkazy totožnosti. Přídělovou knížku nám vrátili v polovině prosince. Všechno bylo jako dřív.
Nechci tímto příběhem vysvětlovat to, co dodnes mnoho lidí považuje za šílenství, ale říci těm, kteří o něčem podobném někdy uvažovali, že je to možné. Není to tak neuskutečnitelné, ani tak neobvyklé, jak se nás snaží přesvědčit nesrozumitelné migrační vyhlášky a zákony. Měsíce jsem v Curychu surfovala po internetu a hledala svědectví o tom, že je to možné a nacházela jen slova údivu, podezření a odmítání. Proto jsem pro další choromyslné blázny, kteří uvažují o cestě zpět, napsala tento Příběh o jednom návratu.

A má sklenice mléka?

Po proslovu Raúla Castra 26. července mě několik kamarádů pozdravilo slovy, odkazujícími na „sklenici mléka“, kterou nám před kamerami slíbil. Z téměř šedesáti minut chvalořeči lidé mluví jen o slibu dosáhnout toho velkého úspěchu, že „si každý Kubánec bude moci dát“ skleničku vzácného mléka, kdykoli bude chtít.

Pro mne, která patří ke generaci odkojené čajem z pomerančových slupek, byla ta zpráva neuvěřitelná. Osobně si myslím, že dřív pošleme člověka na měsíc, vyhrajeme první místo na Olympiádě, nebo vymyslíme očkování proti AIDS, než se podaří, aby byla pro každého na ostrově dostupná už dávno zapomenutá ranní káva s mlékem.

Vím, že vypadám jako skeptik, ale to samé se stalo i redaktorům Raúlova proslovu z novin Granma (v papírovém i internetovém vydání). V obou verzích byl slib o všeobecné dostupném mléku zcenzurován.

Rozhodnutá poslechnout si znovu o nové metě, které budeme dosahovat, jsem si v pátek 27. července sedla k televizi, abych se podívala na záznam projevu. Můj údiv se zdvojnásobil, když v momentě, kdy měla přijít tou dobou už kultovní věta o mléku, přišel místo toho střih a záběr na záplavu vlajek na náměstí Ignacia Agramonte.

Tak teď už nevím, jestli jsem si v nějakém potravinovém blouznění tu sklenici mléka vymyslela, nebo jestli skutečně existovala.

Přirovnání, věčnost a moc

Vyhýbám se používání slov jako „věčný“, „navždy“, nebo „už nikdy“. „Definitivní“ mi nahání hrůzu a za „trvalým“ cítím zatuchlinu. Takže když slyším politický proslov, kde říkají, že „její oheň bude stejně věčný jako tato Revoluce“ a mluví přitom o křehkém plamínku jakési pochodně, uteču ke svým slovníkům a uklidňuji své rozrušení jasným významem slov „pomíjivý“, „nestálý“ a „přechodný“.

Ve skutečnosti je to tak, že „věčné“ není jen to, co bude trvat donekonečna, ale že je to něco, co tu také odjakživa bylo. Pomíjivou existenci světla na hřbitově Santa Ifigenia nikdo nezpochybňuje, protože je jasné, že tu kdysi nebyla a teď tu je. Kde se tedy bere ta absurdní paralela, prokazatelně chybné přirovnání dvou prchavých skutečností (když je měříme v historickém kontextu), které předstírá, že každá z nich v sobě nese zárodek nesmrtelnosti?

Někdy na mne mají věty o věčnosti svůj vliv a donutí mne představovat si je v budoucnosti. Vidím sama sebe jako stařenku, jak vykládá svým vnukům o všech těch věcech, které nám dnes připadají nekonečné. Odpovědí mi bude projev vítané neznalosti mladých: „Babi, pořád nám o „tom“ nevykládej. Nikdo už si to nepamatuje, jenom ty pořád opakuješ tu starou písničku.“