Přirovnání, věčnost a moc

Vyhýbám se používání slov jako „věčný“, „navždy“, nebo „už nikdy“. „Definitivní“ mi nahání hrůzu a za „trvalým“ cítím zatuchlinu. Takže když slyším politický proslov, kde říkají, že „její oheň bude stejně věčný jako tato Revoluce“ a mluví přitom o křehkém plamínku jakési pochodně, uteču ke svým slovníkům a uklidňuji své rozrušení jasným významem slov „pomíjivý“, „nestálý“ a „přechodný“.

Ve skutečnosti je to tak, že „věčné“ není jen to, co bude trvat donekonečna, ale že je to něco, co tu také odjakživa bylo. Pomíjivou existenci světla na hřbitově Santa Ifigenia nikdo nezpochybňuje, protože je jasné, že tu kdysi nebyla a teď tu je. Kde se tedy bere ta absurdní paralela, prokazatelně chybné přirovnání dvou prchavých skutečností (když je měříme v historickém kontextu), které předstírá, že každá z nich v sobě nese zárodek nesmrtelnosti?

Někdy na mne mají věty o věčnosti svůj vliv a donutí mne představovat si je v budoucnosti. Vidím sama sebe jako stařenku, jak vykládá svým vnukům o všech těch věcech, které nám dnes připadají nekonečné. Odpovědí mi bude projev vítané neznalosti mladých: „Babi, pořád nám o „tom“ nevykládej. Nikdo už si to nepamatuje, jenom ty pořád opakuješ tu starou písničku.“

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s