Čas nic nestojí

Schválně jestli v tomhle městě najdete aspoň jedny veřejné hodiny, které ukazují přesný, nebo aspoň přibližný čas. Nenajdete. Dokonce ani na průčelí vlakového nádraží, kde nehybné ručičky ukazují pořád pět dvacet. Není to tím, že bychom trpěli nějakou averzí k mechanismu s ozubenými kolečky, nebo k digitálním obrazovkám. Je to jenom tím, že pro nás nemá čas žádnou hodnotu.

Můžeme strávit hodinu ve frontě na zaplacení elektřiny, nebo využít půlku pracovního dne na opravu páru bot. Pokud se nám do večera podaří dotáhnout do úspěšného konce aspoň jednu věc, máme proč se radovat. Organizovat, nebo pokoušet se efektivněji využít čas může vést jen k dilematu mezi propadnutím neuróze a masochismem.

Je to každodenní dobrodružství! Nikdy přesně nevíte, kdy pojede autobus, kdy se vám podaří sehnat nějakou službu, nebo si koupit lístek. Šťastni jsou ti, kterým je jedno, jestli je půl desáté, nebo čtvrt na jedenáct. Ty otravné stroječky, které se svým tik tak snaží měřit tok minut a hodin nám přináší jen špatné svědomí a nenechají nás vychutnat si ten blažený pocit z mrhání časem.

Reklamy

Já podezírám, ty podezíráš, všichni podezíráme

Učitelka mého syna oznámila třídě, že je mezi nimi jeden student, který inkognito zapisuje na seznam ty, kteří zlobí. Hodně brzy pocítily tyhle dětí paralýzu, vyvolanou pocitem, že jste sledovaný a strach z udání. Dnes jim „echo“ tajného kamaráda přivodí jen pokárání, nebo potrestání, ale přijde doba, kdy je může stát zaměstnání, možnost cestovat, malá privilegia, kterých dosáhli, nebo svobodu.

Pro nás, kteří žijeme od malička v podezřívavosti a paranoie, je důvěra citem, přinášejícím jen samé problémy. Všichni podezříváme všechny. Když někdo nemluví, je jisté že „v něčem jede“. Když je naopak extrovertní, dostane nálepku infiltrovaného provokatéra. Pochybujeme o sousedovi, který se na nás usmívá, zatímco kontroluje, co neseme v tašce, o příteli, který nás chodí navštívit jen ve strategických momentech, nebo o příbuzném, který se z nás snaží dostat něco nerozvážného po telefonu. Nevěříme tomu, kdo odejde, protože má možná plnit nějaké úkoly zvenku a střežíme se toho, kdo kritizuje tady uvnitř, protože jeho chování může být jen návnadou pro neopatrné.

Dívám se okolo sebe a zjišťuji, že dlouhodobé pěstování paranoii zafungovalo. Naše strachy jsou plné agentů CIA a příslušníků Státní bezpečnosti. Obávaný „práskač“, kterým může být každý z nás a kterého se každý bojí, je nejúčinnějším roubíkem a nejúspěšnější cestou, vedoucí k nejednotě.

Šťastná srdce

Slíbila jsem si, že se nenechám naštvat výsledky jistého výzkumu, který provedli vědci ze Spojených států společně s dalšími z University ve Cienfuegos o pozitivních dopadech Zvláštního období na naše fyzické zdraví. Vzhledem k tomu, že statistika je schopna dokázat téměř cokoli, nemá smysl se přít o pravdivost nebo nepravdivost nízkých ukazatelů cholesterolu v našich tepnách. Ale při pohledu do zrcadla, ve kterém jsou i letmo vidět evidentní následky těch „těžkých let“ na mé váze a velikosti, se nemohu udržet.

Moje generace prožila pubertu ve znamení „není“ a ve snech o plechovkách kondenzovaného mléka a bulharských konzervách z idealizovaných 80. let. Scházeli jsme se, abychom si povídali o jídle a cpali jsme se lžičkami cukru, nebo nějaké jiné hrůzy pochybného charakteru, kterou se našim rodičům podařilo díky mnoha obětem připravit. Jídlo se stalo obsesí, která nás poznamenává dodnes.

Studie, která se soustředí jen na malé množství tuku v našem organismu mi připadá dost povrchní. Kdo změří duševní nerovnováhu vyvolanou neustálým odříkáním, sebevraždy, útěky od téměř prázdného talíře na improvizovaných plavidlech, osobní a profesionální plány, které se nikdy nenaplnily, děti, které se nenarodily, frustraci a nutkání hromadit, nenechat si uniknout nic, co je možné strčit do pusy, kterým trpíme ještě teď?

I tak bych ale měla ráda možnost přečíst si tu vědeckou studii celou a zjistit, jestli se na nějakém místě objeví vedle slov jako „krevní tlak“, „sedavý život“, „cholesterol“ a „zdraví“ i jiná, jako „štěstí“, „klid“, nebo „sny“.

Bloggerské umění

Máte před sebou takový skokový deník, vynechávající a zpožděný jako linka 174, která jezdí po třídě Rancho Boyeros. Jestli do autobusu chcete nastoupit a projet s ním klikatou cestu, po které musí projít každý post, než se dostane online, prosím. Upozorňuji vás, že se vám může ze všech těch zatáček zatočit hlava, že možná začnete křičet, aby vám otevřeli dveře, že chcete vystoupit, protože takhle se cestovat nedá. Varovala jsem vás.

Můžeme začít definicí, proč jezdí, neboli, proč píšu blog. Co mě vede k tomu, abych věnovala svoji energii a peníze psaní „rozčarovaných obrázků reality“? Je to kvůli tomu, že mlčení ani únik nefungovaly. Zkusila jsem jógu, Tai Chi, dokonce i posilovnu, ale nic. Také nezabraly užitečné rady mých kamarádů, vyzývajících k opatrnosti a čekání.

Nemyslete si ale, že mě k tomu vedou nějaké šlechetné důvody. Přiznávám, že je to ve skutečnosti akt zbabělství. Každý nový post upustí trošku tlaku, který uvnitř mám a nehrozí mi tak, že vybuchnu nějakým kompromitujícím způsobem. Takže kilobity musí nést tíhu mé občanské impotence a toho, že mám jen málo možností mluvit o tom všem v reálném životě.

Zatímco vy se řítíte hektickým tempem ADSL nebo internetu přes kabel, já se pohybuji rychlostí autobusu, který spojuje La Víboru s ulicemi Línea a G. Každý post závisí na nesčetných článcích řetězu událostí, které většinou neběží, jak by měly. Z mého osamělého PC na USB paměť, odtud do veřejné internetové kavárny nebo hotelu. A to nezacházím do detailního popisu všech komplikací, nefungujícího výtahu, vrátného, který po mě chce pas, aby mě nechal si sednout k počítači, nebo frustraci z pomalého připojení, způsobeného různými proxy, filtry a keyloggery.

Jako typická představitelka generace Y se někdy nechám odradit a jindy dostanu záchvat kuráže. Přecházím od „Paráda!“ k „Nemá to smysl.“ Takže se neděste, až tu jednoho krásného dne najdete viset jednu z těch cedulek „pro opravu zavřeno“ „dnes inventura“ nebo „výměna směn“. Taky by vás nemělo překvapit, když katarze zvýší hlas, když se ze mě stane buřič, nebo začnu mít sklon k pesimismu.

Zatím ale pokračuji. Píšu a přežívám, nebo lépe řečeno, přežívám, protože píšu.

Polozprávy

My Kubánci máme zvláštní způsoby, jak se dozvědět co se děje. Naučili jsme se číst mezi řádky, být podezíraví ke každé nové informaci a pochybovat o všem, co říkají pánové v obleku a kravatě v televizním zpravodajství. Když se objeví titulek „znovuzavedení služby…“, znamená to dvě zprávy v jedné. Jedna, která nebyla nikdy předtím zveřejněna, že něco přestalo fungovat, a druhá, že teď už to zase funguje. Například vegetariánské restaurace, které zaplavily město a zprávy před sedmi lety, byly teď všechny uzavřeny a žádný oficiální novinář jejich skonu nevěnoval jedinou reportáž.

Teď dávali ve zprávách, že studenti Východní univerzity uspořádali společně se svými profesory pochod na podporu Revoluce. Něco tady nesedí že? Protože před týdnem se celou zemí šířila zpráva o tom, že právě tam se uskutečnil velký protest proti příšerným podmínkám na kolejích, kvalitě jídla a dopravy. Státní televize nám ale události v Santiagu de Cuba zatajila, v souladu s dosavadním způsobem informování, kdy se s námi zachází jako s malými dětmi, neschopnými vlastních závěrů.

Viděli jsme, jak kubánská delegace při OSN opustila svá místa při proslovu Bushe, ale jeho slova jsme nikdy neslyšeli. Podíleli jsme se na masovém podpisu „ústavní mumifikace“, aniž bychom se kdy dozvěděli o projektu Varela, který celou tu akci vyvolal. Minulý leden jsme si mohli v Granma přečíst zašifrované prohlášení Svazu kubánských spisovatelů a umělců, odkazující na jakousi intelektuální polemiku, která v médiích nebyla nikdy zveřejněna. Včera jsme na obrazovkách sledovali bolivijského ministra zahraničí, žádajícího velvyslance Spojených států, aby se zdržel výroků, které neznáme.

Stránky a minuty našeho zpravodajství jsou naplněné polopravdami, vykastrovanými zprávami a tichem. Jednou za čas se bezúspěšně pokusí oživit obraz našeho ráje anketou o stavu vah na zelném trhu, nebo o ceně soukromých taxikářů. Abychom si každý den doplnili oficiální zprávy, musíme být něčím jako informačními archeology.

My Kubánci si skládáme informace a obrázek o světě z velké porce drbů, spousty intuice a špetky potvrzených zpráv. Dovedete si představit, jaký je asi výsledek!