Bloggerské umění

Máte před sebou takový skokový deník, vynechávající a zpožděný jako linka 174, která jezdí po třídě Rancho Boyeros. Jestli do autobusu chcete nastoupit a projet s ním klikatou cestu, po které musí projít každý post, než se dostane online, prosím. Upozorňuji vás, že se vám může ze všech těch zatáček zatočit hlava, že možná začnete křičet, aby vám otevřeli dveře, že chcete vystoupit, protože takhle se cestovat nedá. Varovala jsem vás.

Můžeme začít definicí, proč jezdí, neboli, proč píšu blog. Co mě vede k tomu, abych věnovala svoji energii a peníze psaní „rozčarovaných obrázků reality“? Je to kvůli tomu, že mlčení ani únik nefungovaly. Zkusila jsem jógu, Tai Chi, dokonce i posilovnu, ale nic. Také nezabraly užitečné rady mých kamarádů, vyzývajících k opatrnosti a čekání.

Nemyslete si ale, že mě k tomu vedou nějaké šlechetné důvody. Přiznávám, že je to ve skutečnosti akt zbabělství. Každý nový post upustí trošku tlaku, který uvnitř mám a nehrozí mi tak, že vybuchnu nějakým kompromitujícím způsobem. Takže kilobity musí nést tíhu mé občanské impotence a toho, že mám jen málo možností mluvit o tom všem v reálném životě.

Zatímco vy se řítíte hektickým tempem ADSL nebo internetu přes kabel, já se pohybuji rychlostí autobusu, který spojuje La Víboru s ulicemi Línea a G. Každý post závisí na nesčetných článcích řetězu událostí, které většinou neběží, jak by měly. Z mého osamělého PC na USB paměť, odtud do veřejné internetové kavárny nebo hotelu. A to nezacházím do detailního popisu všech komplikací, nefungujícího výtahu, vrátného, který po mě chce pas, aby mě nechal si sednout k počítači, nebo frustraci z pomalého připojení, způsobeného různými proxy, filtry a keyloggery.

Jako typická představitelka generace Y se někdy nechám odradit a jindy dostanu záchvat kuráže. Přecházím od „Paráda!“ k „Nemá to smysl.“ Takže se neděste, až tu jednoho krásného dne najdete viset jednu z těch cedulek „pro opravu zavřeno“ „dnes inventura“ nebo „výměna směn“. Taky by vás nemělo překvapit, když katarze zvýší hlas, když se ze mě stane buřič, nebo začnu mít sklon k pesimismu.

Zatím ale pokračuji. Píšu a přežívám, nebo lépe řečeno, přežívám, protože píšu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s