Ti mladí

Některým staříkům způsobuje nenucenost mladých osypky a vzbuzuje v nich mrzutost. Cítí, že ti, co přijdou po nich, vymetou všechno, co jim starším připadá svaté. Mají pravdu. Není nic strašidelnějšího, než puberťák, který nepočítá čas a hrozí, že „všechno změní“. Tihle staříci pak při každé příležitosti předhazují vnukům, kolik na ně museli vyprat plínek, jaké jim zajistili vzdělání, kolik připravili snídaní a nakoupili léků.

Vlna takové zášti mě zasáhla v souvislosti s hanlivým označením „děcko“, které na mne použil Fidel Castro ve svých předposledních Úvahách. Salva výčitek a praní špinavého prádla byla reakcí na to, že nějaký Kubánec (možná Yuniesky, Yohandry, nebo Yasiel) prohlásil v rozhovoru se zahraničním novinářem, že „o socialismu už nechce ani slyšet“. Tento determinismus, tak typický pro mladé, vyvolal jedovatou odpověď samotného vůdce, který mu věnoval téměř celý odstavec.

Celá událost s otráveným mladíkem a přísným, napomínajícím „dědečkem“, mě přenesla do doby Glasnosti a časopisu Moskevské novinky, ve kterém nějaký mladý holobrádek varoval šedesátníky u moci, kteří se snažili bránit změnám: „vy máte všechnu moc, my máme všechen čas“. Samozřejmě je potřeba větu upřesnit, protože i Yunieskim a Yohandrům utíkají léta a mají stále méně času.

Tuším, že ze mě bude trošku punk stařenka. Dovolím puberťákům v roce 2050, aby se smáli mým fotkám a otřesnému účesu, který tou dobou budu nosit už tři desetiletí. Nechám je bořit jednu po druhé všechny věci, které mi dnes připadají „nedotknutelné“. Udělám to ráda, protože vím, že nejenže mají čas, ale, aniž by to věděli, mají i moc. Obrovskou moc, která jim dovolí volit mezi „čekat a něco udělat“.

Reklamy

Parlament je od slova „parlar“

„Parlar“ – mluvit, diskutovat, pozn. překl.)

Už několik dní je tu nový parlament. Všimněte si, že jsem neřekla „máme“, ale sáhla po neosobní, vzdálené a cizí formě. Jediným nudným úkolem 614 poslanců, kteří si zajistili místo v Národním shromáždění, bude po celých příštích pět let jednohlasně souhlasit s každým návrhem zákona. Většinu času na parlamentních zasedáních jim zabere cvičení zvedání ruky, jako výrazu konformity. Zatím jim bude roubík, obsažený v ústavním dodatku z roku 2002 připomínat, že „socialismus je neodvolatelný“.

Když je vidím, tak disciplinované, ukázněné, a podivně mlčící, mám zvláštní pocit, že vidím parlament, který nemluví. Podobají se spíše divákům, navzájem si neuvěřitelně podobným. Z monotónních zasedání Národního shromáždění si nevzpomínám na jedinou hádku, nebo vzrušenou diskusi. Nikdo s naběhlými žílami na krku, žádný poslanec, vykřikující: „S tímto nemůžu souhlasit!“. Také nikdy nedošlo k odkladu jednání, protože by nebylo možné se shodnout na řešení. Je to trošku podezřelé, že v zemi, kde je dost těžké vyjednávat a dojít k nějaké dohodě, spolu najednou přes šest set lidí neustále souhlasí.

Už víte, že mě fascinují slova a jejich významy (úchylka filoložky). Takže navrhuji, abychom jim přestali říkat „parlament“ a místo toho je nazývali tím, co skutečně jsou. Nafouklá skupina posluchačů, vyvolené, uctivé a poslušné obecenstvo.

Skrytá? energie

Oběť skryté energii lidu

Oběť skryté energii lidu

Pamatuji si, jak se v roce 94 začaly vydávat licence na provozování soukromých restaurací (paladarů), nebo občerstvení. Havana se zaplnila improvizovanými stánky, ve kterých se znovu objevily ztracené chutě a oplakávané recepty. Během pár měsíců se město zaplnilo dlouho potlačovanou tvořivostí ve formě stovek slunečníků, stolů před dveřmi domů, nebo i sofistikovanějších zařízení, kde jste si mohli pochutnat na koktejlu z mamey (ovoce), nebo zákusku z guávy. Zadržovaná energie tisíců Kubánců se zhmotnila ve výrobcích a službách takové kvality, jakou má generace ještě nepoznala.

Ve šťastném údivu jsme byli svědky návratu soukromého podnikání, které naši rodiče viděli umírat v „Revoluční ofenzívě“ roku 1968. Procházka ulicemi mé rodné Centrální Havany byla důkazem, že předchozí nedostatek nebyl důsledkem vrozené neschopnosti něco produkovat, ale tvrdé státní kontroly nad individuální podnikavostí.

Nakonec jsme se museli rozloučit i s tímto gejzírem kreativity. A to ve chvíli, kdy „tam nahoře“ pochopili, že ekonomická svoboda povede nevyhnutelně i k politické autonomii. Když chtěl Cuco, majitel nejslavnějšího paladaru v naší čtvrti, utratit své zisky za cestu do Paříže, moderní auto a měl v úmyslu vybudovat časopis o gastronomii, začaly se o něj úřady zajímat. Aby zmírnili jeho „buržoazní tendence“, zasypali ho vysokými daněmi, zlomyslnými kontrolami a zpřísněnými vyhláškami. Musel zavřít restauraci a karneval chutí, který jsme znovuobjevili, se zase stáhl do stínu.

„Malí soukromí podnikatelé“, kteří přežili návrat k centralismu, prozrazují, že všechna ta energie jen čeká v úkrytu, než se, byť jen o milimetr uvolní právní regulace. Cuco hýčká svou knihu receptů, která se za ta léta čekání rozrostla, a plánuje novou restauraci ve sklepě domu. Už má vymyšlenou internetovou schránku s reklamou na svá jídla, vizitky a barvu ubrousků. Je připraven na startovní čáře, aby, až zazní startovní výstřel, mohl vyrazit bojovat za svůj sen.