Přizpůsobit se, nebo něco změnit

V našem sovětském výtahu z Brežněvovy doby začala z nouzového východu ve stropě kapat nějaká mastná kapalina. Vytrvalé mrholení odpovídá celkovému technickému stavu výtahu a ladí s holou podlahou, obscénními malůvkami na zdech a hrůzostrašnými zvuky, které při otvírání vydávají dveře. Několika sousedům ta zvláštní kapalina zničila oblečení nebo zamastila vlasy. Řešíme to tak, že jí necháváme dostatek prostoru, aby si mohla kapat, jak chce. Už několik měsíců ve výtahu nejezdí šest lidí, protože jedno místo má zamluvené kapající mastnota.

Stejně, jako jsme se stáhli před rozmarnou kapkou, zvykáme si i na to, že v kině bývají ze šesti nádherných skleněných dveří otevřené jen jedny. Konformismus nás nutí vmáčknout se na konci filmu do jediného zbývajícího křídla z celého dříve monumentálního vchodu. Stejně tak jsme si zvykli na protivné prodavačky, ošizené výrobky a služby, které nefungují už krátce po jejich zavedení. Tomu všemu přihlížíme s tupým souhlasem, stejně jako když se díváme na to, jak postupně mizí naše občanská práva.

Lhostejnost je v módě. Proto jsme mí sousedé a já začali věřit, že mastnota z výtahu je dobrá na vlasy a fleky, které nechává na oblečení, nám náramně sluší. Jestli kapka z našeho sovětského výtahu čeká, až něco uděláme, může být úplně klidná, necháme ji žít. Kdo by byl tak pošetilý, aby se snažil něco změnit?!

Nucené příšeří

Před dvěma lety zaťukali na naše dveře sociální pracovníci. Přišli vyměnit staré žárovky za úsporné v rámci okázalé kampaně, nazvané Energetická revoluce. Líbilo se mi teplé a žluté světlo lampy v obýváku, ale vyškolení adolescenti v ní okamžitě objevili hýřivé vlákno a žárovku jsem musela odevzdat. Dali mi jinou, která vydávala mdlé světlo a vydržela tři měsíce. Mé oči měly z krátkého života úsporné žárovky radost, protože v noci se v jejích skomírajícím světle nedaly rozeznávat detaily.

Pro náhradu jsem vydala do devizových obchodů, ale ani tam už neprodávali zatracované staré žárovky, které nám celý život svítily na nočním stolku. Rezignovaně jsem si koupila jedny nanicovaté úsporné a jedny, kterým říkají „studené“ a které mi dělají z obýváku operační sál. Jenomže teď už dva měsíce nejsou k sehnání ani ty. V havanských obchodech nenajdete žárovky vůbec žádné.

Zní to jako vtip, když mi prodavači vysvětlují, že loď se žárovkami „ještě nedorazila z Číny“ a posílají mne do malého obchůdku ve čtvrti Cerro, kde jich prý ještě pár na prodej mají. Rychlou inspekcí bytu zjišťuji, že tmavé kouty už převažují nad těmi osvětlenými. Pokud zůstanou distribuční cesty tak vrtošivé jako dosud, budu muset zdokonalit hmatové smysly, nebo začnu vrážet do nábytku.

Nikdo ale neví (a je to jedno z tajemství, které si troufám napsat jen do tajného deníku, jako je tento), že se mi před sociálními pracovníky podařilo jeden exemplář pronásledovaných žárovek schovat. Kulatá a plýtvavá žárovka mne doprovázela svým nažloutlým 40ti wattovým světlem více než pět let. Ne, že bych se vyžívala v plýtvání elektřinou, ale ráda bych věřila, že mohu rozhodovat alespoň o tom, pod jakým světlem večeřím a dívám se na televizi.

Upínám se k pronásledované žárovce, jako kdyby mohla ozářit a osvětlit nejen náš obývák, ale i neobratnost obchodníků a dobrovolnost energetických kampaní.

Potápění v kalných vodách

Myslím, že jsem jedním z mála Kubánců mladších 40ti let, kteří každý den čtou státní noviny. Když vidí tenhle zvláštní koníček mí přátelé, varují mne, že je to nejkratší cesta k žaludečním vředům. Já ale ráda pátrám po tom, kdo z politiků se začne v novinách častěji objevovat, po zprávách, které se dostanou na titulní stranu, nebo naopak upadnou v zapomnění a hlavně po těch chybějících,které nám naše média opakovaně zatajují.

Neušlo mi například, že naše noviny trvají na tom, že ekonomické těžkosti a nefunkčnost služeb jsou důsledkem společenské nedisciplinovanosti, vandalismu a nedostatku kontroly. Je tak snadné zbavit odpovědnoti vedení země a současný ekonomický a politický systém. Problémy existují proto, že jsme nebyli schopni dodržet scénář. Ne proto, že by „hra“, tak, jak je v současnosti napsána, byla neuskutečnitelná.

Policejní orgány se proto vydaly po stopách těch „nedisciplinovaných“ a líných občanů. Jedna z razií se zaměřila i na „potapěče“, kteří vybírají materiál a jídlo z odpadkových košů. Bez lidí, vybírajících plastové lahve, papírové kartony a kovové odpadky ze skládek, by se tyto recyklovatelné suroviny ztratily ve všeobecném plýtvání bez ohledu na životní prostředí. Ruce, nořící se do smradlavých kontejnerů, dělají nezávisle práci, kterou naše instituce nejsou schopny centrálně zorganizovat.

Jenže „potápěči“ prý vrhají špatné světlo na image města. Mohli by zůstat zvěčněni v objektivu nějakého turisty a zničit tak smyšlený argument, že „na Kubě nikdo nežije z odpadků“. Jejich existence je důkazem bezdomovectví, extrémní chudoby a lidí v ilegalitě, kteří radši „hledají v odpadcích velkého města, než aby pracovali za symbolický plat na venkově“.

Noviny Granma volají po trestu pro ty, kteří „sbírají pevný odpad“, a zároveň vyhrožuje deportací z hlavního města těm, kteří spadají do dvojkategorie „potapěče“ a „ilegála“.

Bez korespondence

Od té doby, co jsem se před pěti lety přestěhovala do našeho ohromného bloku v socialistickém stylu, nedostala jsem normální poštou jeden jediný dopis. Důvodem není to, že by na mne mí přátelé zapomněli, nebo že by e-mail způsobil zánik tradičních způsobů posílání vzkazů, ale fakt, že Kubánci poště nevěří.

Spousta zařizování, žádostí a plateb, které by bylo možné posílat poštou, musíme pořád ještě řešit osobně v dlouhých frontách na úřadech. Představa, že by nám účet za elektřinu, vodu, nebo plyn mohl přijít poštou, nám připadá jako ze sci-fi filmu a ani sám Asimov by nás nepřesvědčil, že je možné dostat poštou balíček, aniž by ho předtím někdo otevřel.

Uprostřed úvah o prázdné poštovní schránce jsem ve středu 28. května objevila článek v Granma na téma „neporušitelnosti poštovního tajemství“, zakotveného v ústavě. Autorka textu v něm upozorňuje, že „Zákon o národní obraně stanovuje, že ve výjimečných situacích, jako je válka, nebo válečný stav, všeobecná mobilizace, nebo stav ohrožení, mohou být ústavní práva a jistoty, mezi nimi i neporušitelnost poštovního tajemství, upraveny jinak“.

Po celá léta bylo na Kubě pěstováno prostředí, ve kterém bylo nemyslitelné mít jakákoli tajemství před Státem a osobní korespondence byla jedním z nejohroženějších sfér soukromí. Znám tisíc a jeden příkladů dopisů, které byly otevřeny, přečteny a použity proti jejich adresátovi, aniž by to bylo ospravedlněno závažností ozbrojeného konfliktu. Kamarádku popotahovali nadřízení, protože si dopisovala s kolegou, který emigroval do Spojených států. Nediskrétní soused zachytil jeden z dopisů, nelenil a předal ho „tajným“ u ní v zaměstnání.

Návrat k uznávání soukromí, exkluzivního prostoru každého občana, který vláda nemá právo narušit, bude trvat léta. Potřebujeme mít jistotu že dopis nejenom dorazí na místo určení včas, ale také že to, co je v něm napsáno, patří výlučně pisateli a adresátovi. Jednoho dne budou dopisy znovu jako slova, pošeptaná do ucha a poštovní úřady budou zajišťovat, aby ten šepot neslyšel nikdo jiný.