O bezplatnosti a jiných pohádkách

Tvořivost, nebo nutnost?

Tvořivost, nebo nutnost?

Vyrážím shánět oční kapky do pravého oka, které mě už několik dní pálí. Za dvě hodiny v čekárně našeho doktora se dozvím všechny drby z okolí od sousedek, které do ordinace chodí „na procházku“. Doktorka si stěžuje, že má moc práce, protože část jejích kolegů je na misi ve Venezuele a zatímco mi píše doporučení, obědvá pizzu za šest peso.

Na poliklinice to vypadá podobně, ale starost o oko mi velí chovat se slušně a čekat, až na mě dojde řada. Pán s předpotopními brýlemi na nose mě varuje, že ve frontě čeká už od šesti od rána, takže počítám, že během čekání stihnu přečíst celý román. Starší paní mi s úšklebkem vysvětlí (aniž bych otevřela pusu), že „takhle to vypadá, protože je to zadarmo. Kdyby se tu muselo platit, byla by to jiná písnička“.

Její výlev mne nepřekvapí, protože podobné věci člověk slýchá stále častěji na všech různých místech. Přemýšlím ale nad zvláštním pojetím bezplatnosti té paní. Já si pod bezplatností představím Aladinovu lampu, třenou jedenácti miliony Kubánců a čarující všechny ty nemocnice, školy a další „bezplatné služby“. Obrázek ducha a tří přání se ale rychle rozplyne a já si uvědomím, že za to všechno platíme každodenně vysokou cenu.

Peníze neplynou tak, jak si myslí ta paní, ze štědrých kapes našich vládců, ale z vysokých daní za produkty z valutových obchodů, přemrštěné poplatky na migračních úřadech, z ponižujícího zdanění cizích měn na ostrově a hlavně z podhodnocených mezd, jejichž obětí jsou všichni pracující. Jsme to my, kdo platí všechny ty služby, na jejichž kvalitu si paradoxně nemůžeme ani postěžovat.

A je toho víc. Platíme také gigantickou vojenskou infrastrukturu, která kvůli válečnému blouznění spotřebuje značnou část státního rozpočtu. Z našich děravých kapes se platí politická propaganda, pochody solidarity a přemrštěná sebeprezentace naší vlády ve všech koutech světa. Jsme to my, kdo financujeme naše vlastní roubíky, mikrofony, které nás odposlouchávají, udavače, kteří nás špiclují a bohorovný klid našich poslanců.

O žádné bezplatnosti se nedá mluvit, každý den za všechno draze platíme. Nejen penězi, časem a energií, ale také svobodou. My sami si hradíme klec, zámek a nůžky, které nám přistřihávají křídla.

Reklamy

Novinařina, nebo literatura

Policie a „černé vosy“ hlídají roh ulic Prado a Teniente Rey, kde se schází homosexuálové

Policie a „černé vosy“ hlídají roh ulic Prado a Teniente Rey, kde se schází homosexuálové

Při příležitosti kongresu UPEC (Kubánský svaz novinářů a spisovatelů)

Po dokončení střední školy jsem se chtěla stát novinářkou. S dalšími dvěma kamarádkami jsme si našly soukromou učitelku, která nás doučovala na přijímačky na universitu. Ta paní mě do úmoru přesvědčovala, že ze mě nikdy nebude dobrá reportérka, ale že naopak celou svou bytostí směřuji k jiné profesi – k filologii. Její prokletí se splnilo a já se nakonec vrhla na slova, fonetiku a literární styly, místo abych se honila za zprávami. Nebyla to ale jen věštba té havanské Teiresiás, která mě odradila od práce s informacemi. Byla jsem také přesvědčena, že ve společnosti ovládané cenzurou, oportunismem a dvojí morálkou, je zaměstnání novináře zdrojem tisíců a jednoho zklamání a frustrací. Znala jsem už tehdy Reinalda, vyhozeného z Juventud Rebelde, protože se jeho „směr myšlení neshodoval s názory periodika“ a pohled na jeho chuť psát, promarněnou v dlouhých dnech práce výtahového technika byl posledním hřebíčkem do rakve mých snů.

Bylo už po Glasnosti a na Kubě se mezi novináři a frustrovanými čtenáři šířila pachuť promarněné příležitosti. V televizi stále opakovali, že výroba roste, země se ubrání a náš „neporazitelný vůdce“ nás dovede k vítězství, zatímco náš každodenní život vyvracel všechna vítězoslavná provolání a nafouklá čísla. Nejednou jsem si úlevně oddychla, že se ze mě nestala novinářka. Ve světě metafor jsem se cítila v bezpečí.

Ale ony ty dvě profese nejsou tak vzdálené jak by se zdálo, protože kubánská novinařina v sobě má hodně z literatury. Ve snaze uniknout do světa fikce, románů a divadla jsem zjistila, že jsou toho samého plné kubánské televizní noviny. Osobnosti, ve které nikdo nevěří, futuristické příběhy, které se nikdy nenaplní a usmívající se tváře vybrané mezi tisícem sklíčených. Svou věštbou mi chtěla naše ilegální paní učitelka sdělit něco, na co jsem přišla sama až po létech. Že jestli volím mezi fikcí našeho tisku a našich romanopisců, přinese mi ta druhá do života více jistoty.