Nominace

Tento blog, veřejný prostor, kohoutí zápasiště, místo pro osobní vymítání ďáblů a noční můra chlapců z brigády kybernetického nasazení, byl nominován na dvě významné ceny. Generace Y je jedním z finalistů soutěže Bobs, vyhlášené Deutsche Welle. Jsme navrženi (a všimněte si toho množného čísla, protože tento blog už není jen můj, už patří i všem pravidelným komentátorům, trollům i občasným návštěvníkům) v kategorii nejlepších latinskoamerických blogů, v kategorii nejlepších světových blogů a navíc na zvláštní ocenění „Reportérů bez hranic“.

I v soutěži „Premios 20blogs“, organizované stránkami „20 minut“ hrozí že něco vyhrajeme. Na konci uvádím odkazy, kde můžete hlasovat. Ale pozor, pokud do toho půjdete s takovou vervou jako do psaní komentářů k tomuto blogu, zablokujete jim stránky, takže prosím pěkně v klidu… Tu hlavní cenu už jsme stejně dostali: blog je živý a funkční, i když je zablokovaný na kubánských veřejných serverech. A i když ho nemůžu prohlédnout, neodradí mě to od psaní. A ani složité hledání připojení k internetu, ani žádné jiné překážky mi v psaní nezabrání.

Neúčast respektuji:

Ocenění 20Blogs http://www.20minutos.es/premios_20_blogs/

Ocenění Bobs http://www.thebobs.com

Zelený knoflík

Ruce čouhající z perfektně padnoucích obleků dnes v OSN mačkají červený, zelený nebo žlutý knoflík aby se tak vyjádřili k problému embarga/blokády* V posledních týdnech nám v televizi naservírovali kompletní repertoár čísel, svědectví a analýz zhoubného působení obchodních restrikcí vůči Kubě. Téma bylo politiky tak zmanipulováno, že jsme my, tady dole, často radši vypnuli televizi.

S tušením, jak hlasování dopadne, bych se ráda zmínila o jiných, každodenních, restrikcích. O těch, díky kterým nemohu volně vkročit nebo odjet ze své země, nemohu se stát členem politické skupiny nebo si založit malou rodinnou firmu. O vnitřní blokádě, postavené na omezování, kontrole a cenzuře, která nám Kubáncům způsobila značné materiální a spirituální ztráty. Zkouším znovu věnovat pozornost novinám Granma (i když mě to stojí dost úsilí) a probudit v sobě zájem o to, o čem se dnes v OSN hlasuje. Ale pak vyjdu na ulici a to co mě praští do očí je jen neustálé omezování ze strany naší vlády; je to zeď, o které dnes v OSN nikdo nehlasuje.

Kéž by nechali ten knoflík mačkat nás! Kéž bychom mohli hlasovat a zbavit se tak plotu, který nás vězní na ostrově. Nechala bych svůj prst na tom knoflíku klidně několik dní.

*Odmítám říkat tomu jedním z těchto ustálených termínů – však oni tam nahoře vědí, že co se těchto věcí týče, jsme všichni jazykovědci. V mé každodenní konverzaci to označuji jednoduše za „záminku“, nebo těžkopádné „ospravedlňování“, které se náramně hodí těm, kteří blokují nás tady uvnitř.

Nůžky

Nevím co jim je, těm vlasovým nesnášenlivcům, pro které jsou vlasy důležitější než celý zbytek těla. Trpí nějakou zvláštní fixací na to co leze z cizích hlav, ať už to jsou vlasy nebo myšlenky.
V sedmdesátých letech chtěl mít můj otec hřívu až na ramena, nůžky ho ale dostihly. V rukou je svírali ti samí jako vždycky. Ti, kteří věří, že vojenský sestřih je znamením podle kterého se pozná „správný člověk“. Navíc to bylo v dobách, kdy džíny a chumáče vlasů na hlavách hippies byly považovány za „ideologickou zvrácenost“.

Nicméně přebytek vlasů není to jediné, co tyto káravé kadeřníky vyvádí z míry. Pamatuju si jak jsem si oholila hlavu dohola, unavená nedostatkem šamponu a epidemiemi vší, běžnými v devadesátých letech. Studovala jsem tehdy v Pedagogickém institutu a málem mě kvůli mé blyštivé hlavě vyhodili z university. Na ulici mi vždycky někdo neopomněl připomenout, že „žena, která k sobě má úctu“ by se svých vlasů nikdy nezbavovala. Vyčerpaná takovým vměšováním jsem si vlasy zase nechala narůst. Prozatím.

A teď si chce můj syn pod estetickým vlivem japonských kreslených seriálů nechat narůst vlasy přes uši. Ředitelka jeho školy se ale snaží o to, aby si můj syn musel projít tím, čím si prošel jeho dědeček i já. Podle této kadeřnice se ke žlutobílé uniformě druhého stupně základní školy žádný jiný účes než nejpřísnější vojenský sestřih nehodí. Už i k Teově černočerným vlasům a neposedné patce se tedy přibližují ty staré nesnášenlivé nůžky. Neustále přítomná ruka snažící se přistřihnout vše co přečnívá svojí odlišností.

Beztrestnost bláznů

Jeden šílenec kope do aut uprostřed ulice Ayestarán. Má na sobě obnošené oblečení a na rukou jizvy, „odpovědi“ majitelů některých vozů. Další blázen chodí po centru Havany a uráží prezidenta a jeho bratra, zatímco bláznivá ženská plive svoji nespokojenost do tváře třem naprosto klidným policistům.
Člověk má při pohledu na ně chuť taky si moci užívat beztrestnosti bláznů. Touhu postavit se na roh a křičet, že „císař je nahý“, tak jako by to udělalo dítě. Ale s dospělostí a rozvahou přichází i trest.
Budeme se asi muset začít chovat jako dementi nebo malé děti.

O nálepkách a seznamech

Třídění do šuplíků, klasifikace a nálepkování není práce jen pro úředníky a byrokraty. Jsou i tací, kteří se vyžívají v přiřazování štítků občanům. Na Kubě jsme už po desetiletí zařazováni do seznamů podle různých kategorií. Člověk se může jednoho dne ocitnout v adresáři „nepohodlní“, nebo v poklidném seznamu „spolupracovníci. Jakékoli udání Vás může vypudit z poličky „přívrženců“ do komplikované složky „nepřátel“. Někteří z nás se dostanou i na seznam nadepsaný písmeny „CR“, představujícími nejpoužívanější označení pro ty, kteří myslí jinak – kontrarevolucionáři.

Nemožnost někoho zařadit vyvádí archiváře z míry. Obtěžuje je, když jejich prastaré kategorie nestačí na fenomény, které teprve vznikají. „Názoroví nálepkovači“ by měli svůj repertoár rozšířit o nějaká nová označení, protože dneska už nikdo ani nemrkne když si k jeho jménu napíšou „sluha impéria“. Šuplíky, kam po léta rozřazovali Kubánce, jsou rozežrané termity, a přesto bohužel my sami dále používáme přívlastky, které pro nás vymysleli.

Odmítám figurovat na jakémkoli seznamu, a přitom je mé jméno na tolika z nich! Radši bych byla v řadách těch, kteří s touto absurdní katalogizací obyvatel chtějí skoncovat. Věřím, že jednou bude naše národnost stačit k tomu, abychom věděli, na jakém seznamu se všichni nacházíme.

Tak to jsem já. A ty? Na jakých jsi seznamech?

Trable slečny Liy

Člověku může být třiadvacet a přesto se může na svět dívat s jasností někoho, kdo už toho zažil hodně. Člověk může mít místo notebooku starý střep, zkamenělý vedrem a přesto psát svůj blog aniž by se mu při tom rozlámala klávesnice. Může říkat ty nejdrsnější věci – takové, které si většina lidí jen mumlá mezi fousy – veřejně, drze a někdy až vyzývavě. Aby člověk splňoval tyto osobité charakteristiky, musí se jmenovat Lía Villares, žít v Luyanu, hrát na kytaru a chtít něco změnit.

Jednoho dne spojila jméno svého města s chronickou ztrátou červených krvinek a začala psát deník Habanemia. V jejím případě byl nedostatek červených krvinek důsledkem nedostatku snění celé jedné generace, která se nikdy nemohla oddávat fantaziím. Lía byla jedna z těch, kteří začali chodit do školy v době kdy do našich životů vstoupilo „speciální období“. Byla jedním z dětí, které si nepamatují průmyslové přídělové knížky, opatrované mojí matkou jako nejhodnotnější dokument v celém domě. Z dětí, které nikdy nepovažovaly za běžné pít mléko ke snídani, dostávat dárky k narozeninám a které zpitoměle poslouchají historky o dávných krásných dobách, jež vypráví ti nejstarší.

Z velkých Liiných očí vyzařuje klid a otázky – tisíce otazníků najednou. Ve svém blogu si rozpustí hřívu vlasů a promění se v někoho jiného. Křičí, zpívá, ukazuje chléb s olejem, jedinou potravinu, kterou je v těchto dnech nedostatku možné sehnat. Sdílí svoji „skličující víru v život* v noci s kamarády na ulici G a s knihami, které odvádí její pozornost od padajícího stropu. „Já, ve svém domečku v Luyanu, který se rozpadá stejně jako celá Havana, trávím hodiny bez internetu jak to jen jde, zkouším spát a dočíst Idiota“.

„Je dvacetkrát lepší být cizincem tady na tom hrozném ostrově než být Kubáncem, který dělá věci „tak jak se dělat mají“ říká Lia v jednom z příspěvků. Nicméně Lia už není jedním z „Kubánců, kteří dělají vše tak jak mají“ Habanemia jí umožnila setřást životní přístup, který ona sama popsala jako „nečinnost a ticho. Kolektivní netečnost národa zabraného sama do sebe“.

* Z básně „Nepřítomný“ od Eugenia Florita.

Koncentrát v kostce

Pohádala jsem se s jednou paní ve frontě na malangu (druh sladké brambory). Chtěla k sobě do fronty postavit ještě své dvě kamarádky a já si vypočítala, že by na mě tak nezbylo nic z deseti liber, které byly k prodeji. Od doby hurakánů je prodej na příděl. Nakonec jsem ty dvě babky nechala aby se přidaly a ani jsem na ně nevyjela, když mi pak prodavač oznámil, že malanga došla. Deprimuje mě totiž hádat se o jídlo, což bude asi jeden z důvodů, proč jsem tak hubená. Když jsem studovala předuniverzitní studium, taky jsem nikdy neměla nervy na to abych bojovala o největší porce. Než abych se dívala sama na sebe jak se moje činnost redukuje jenom na boj o jídlo, radši se vrátím domů s prázdnou. Moje rodina ale samozřejmě z mého pacifistického přístupu nadšená není.
Abych je uklidnila, koupila jsem koncentrované kostičky polívky, které se pomalu stávají nejběžnějším jídlem pro většinu lidí v tomto městě. Když se mě nějaký zmatený turista zeptá jaké je tradiční kubánské jídlo, odpovím mu, že to si bohužel nepamatuji, znám zato ale nejběžnější kubánské recepty. Popíšu mu „rýži s kostičkou ze žeber“, „rýži s párkem“, „rýži se šunkovým koncentrátem“ nebo pochoutku – „rýži s kostičkou z kuřete a rajčete“. Poslední jmenované má takovou veselou růžovo-oranžovou barvu.
Když musíme neustále trávit předvařené televizní zprávy, konzervované proslovy s prošlou lhůtou trvanlivosti, kostičky trpělivosti a čekání abychom vydrželi ze dne na den, tak nakonec proč by neměla chutnat trpce i naše strava?
Tak rezignuji a koupím to zpropadené placebo, díky kterému věřím, že se v rýži ukrývá výtečné žebírko nebo kousek kuřátka. Po nesmírně složité přípravě položím na stůl kouřící talíř. Můj syn přičuchne a s výčitkou se zeptá: „Mami, proč jsi v té frontě na malangu trochu nezabojovala?“