Trable slečny Liy

Člověku může být třiadvacet a přesto se může na svět dívat s jasností někoho, kdo už toho zažil hodně. Člověk může mít místo notebooku starý střep, zkamenělý vedrem a přesto psát svůj blog aniž by se mu při tom rozlámala klávesnice. Může říkat ty nejdrsnější věci – takové, které si většina lidí jen mumlá mezi fousy – veřejně, drze a někdy až vyzývavě. Aby člověk splňoval tyto osobité charakteristiky, musí se jmenovat Lía Villares, žít v Luyanu, hrát na kytaru a chtít něco změnit.

Jednoho dne spojila jméno svého města s chronickou ztrátou červených krvinek a začala psát deník Habanemia. V jejím případě byl nedostatek červených krvinek důsledkem nedostatku snění celé jedné generace, která se nikdy nemohla oddávat fantaziím. Lía byla jedna z těch, kteří začali chodit do školy v době kdy do našich životů vstoupilo „speciální období“. Byla jedním z dětí, které si nepamatují průmyslové přídělové knížky, opatrované mojí matkou jako nejhodnotnější dokument v celém domě. Z dětí, které nikdy nepovažovaly za běžné pít mléko ke snídani, dostávat dárky k narozeninám a které zpitoměle poslouchají historky o dávných krásných dobách, jež vypráví ti nejstarší.

Z velkých Liiných očí vyzařuje klid a otázky – tisíce otazníků najednou. Ve svém blogu si rozpustí hřívu vlasů a promění se v někoho jiného. Křičí, zpívá, ukazuje chléb s olejem, jedinou potravinu, kterou je v těchto dnech nedostatku možné sehnat. Sdílí svoji „skličující víru v život* v noci s kamarády na ulici G a s knihami, které odvádí její pozornost od padajícího stropu. „Já, ve svém domečku v Luyanu, který se rozpadá stejně jako celá Havana, trávím hodiny bez internetu jak to jen jde, zkouším spát a dočíst Idiota“.

„Je dvacetkrát lepší být cizincem tady na tom hrozném ostrově než být Kubáncem, který dělá věci „tak jak se dělat mají“ říká Lia v jednom z příspěvků. Nicméně Lia už není jedním z „Kubánců, kteří dělají vše tak jak mají“ Habanemia jí umožnila setřást životní přístup, který ona sama popsala jako „nečinnost a ticho. Kolektivní netečnost národa zabraného sama do sebe“.

* Z básně „Nepřítomný“ od Eugenia Florita.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s