Kam zmizely pochody?


Z naší každodenní reality dnes čiší absence čehosi, na co jsme dříve byli zvyklí:  výzvy k demonstracím, tak časté ještě před dvěma lety, jsou teď čím dál řidší. Dřív bývalo divné, když nás alespoň jednou za měsíc nikdo nevyzval k účasti na manifestaci, kde jsme měli vykřikovat slogany a tleskat zapáleným proslovům. Dostávali jsme pravidelný příděl lžičky hysterie, která nás udržovala v pocitu neustálého ohrožení.

V den těch neustálých demonstrací obvykle nefungovaly žádné veřejné služby a dopravní prostředky z celého města svážely lidi z ostatních provincií, aby byl manifestující dav co nejmohutnější. Během pochodů se ulice plnily pošlapanými papírovými vlaječkami a hadicemi s vodou k ukojení žízně. Město zkolabovalo a my, kteří jsme čekali až přehlídka skončí, jsme měli pocit, že žijeme ve stavu nikdy nekončící mobilizace. Byly to dny, kdy to nejlepší, co člověk mohl udělat, bylo zůstat doma a čekat, až všechny ty výkřiky, nervozita a tlampače umlknou.

Ale taky nebylo všechno jenom tak, jak to ukazovaly kamery a reportáže v médiích. Politické mítinky, organizované samotnou vládou, měly i svoji zábavnou část. Žáci škol byli nadšení, že se zrušilo vyučování a že si mohli hrát uprostřed davu. Spousta zaměstnaných lidí byla taky radši, když uprostřed chaosu manifestací mohli vyklouznout a utéct domů, než když pracovali celý den pod dohledem kontrolora. Dokonce i ti, kteří jezdí autobusem a osahávají ostatní, byli vděční za davy na demonstracích, ideálním to místě pro jejich chlípné choutky. Pouliční prodavači počkali, až zástupy přestanou skandovat “Ať žije!”, a prodali neskutečné množství arašídů, chlebů s pomazánkou a limonád.

Ne že by se mi po těch organizovaných pochodech stýskalo, ale město vypadá nějak jinak bez těch bouří euforie, bez vůdce křičícího na tribunách a bez těch tisíců opravdových i falešných nadšenců třepetajících vlaječkami.

Reklamy

Rozloučení s Tutu

Diplomacie je jedním z umění, ze kterého mám vyrážku, jedním z tanců, při jejichž sledování dostávám mořskou nemoc. I když se snažím sebevíc porozumět velvyslancům, tajemníkům a celému tomuto rodu vynalézavých osobností, jsem jejich jednáním jenom stále zmatenější. Objímají se a usmívají, vyměňují si sliby a nechávají se fotografovat ruku v ruce. Mluví mým jménem, i když už je to dlouho, co naposledy jeli autobusem, stáli ve frontě nebo věděli, jaká je cena vajec na černém trhu.

V posledním roce měl balet předváděný “naší” diplomacií charakter svůdných tanců. Omámili svými sliby a tanečky v červených ponožkách celou řadu lidí. Ale odsud, ze třetího balkónu, kde sedíme my, občané, nám každé fouetté připadalo přízemní a nové otočky (tak předvídatelné) nevzbudily nic než zívání.

Znuděná a zklamaná touto choreografií na efekt radši volím tanec v rytmu lidové diplomacie. S takovým množstvím vyplýtvaného šampaňského je myslím lepší přeskočit řady reprezentantů v kravatách. Měly by existovat civilnější formy, jak se setkat s ostatními, jak vytvářet kontakty a pomáhat si. Nechme ministrům jejich smlouvy o úmyslech a podpisy nikdy nenaplněných dohod. Přibližme se mezitím jeden k druhému a najděme společnou řeč!

 

Co člověk ještě může chtít?

Vzkaz Yoani Sanchez v souvislosti s udělením ceny Blobs za nejlepší Blog a ceny Reportérů bez hranic

Můžeme chtít ještě spoustu věcí, které nám chybí. Nejsou to ocenění a diplomy, ale dlouho odpíraná práva, jako třeba to, aby mne mohli lidé číst v mé vlastní zemi. Pořád ještě sama sobě dlužím možnost říkat všechno, co říkám tady, taky v reálném světě, a ne jen ve virtuální realitě deníkového blogu. Přesunout tento veřejný prostor, kterým je dnes Generace Y, do konkrétního světa, kde je také spousta trollů a kde jsou tresty větší než jednoduché hackování mých stránek. Potřebuji víc než kilobity, potřebuji realitu.

Pořád nám ještě schází ta nejdůležitější cena – právo dialogu, nesouhlasu a politické orientace, jakou si sami vybereme, tady, uvnitř ostrova. Nedopusťme, aby byla tato práva zredukována pouze do prostoru blogosféry. Musíme se snažit dosáhnout na tu nejvyšší výhru, na svobodu názoru.

Okousané nehty

Konečně skončilo očekávání spojené s udělováním cen Bobs. Už víme, že Generace Y získala první místo v hlasování diváků o cenu Reportérů bez hranic, ale pořád ještě čekáme, jak rozhodne porota.

Ať už jakkoli, určitě to oslavíme. Člověk nepotřebuje mnoho důvodů k tomu, aby otevřel láhev rumu a okořenil prostor pro komentáře několika kapkami. Bude to chvíle příměří mezi pravidelnými čtenáři a trolly, mezi jednotkami kybernetického nasazení a lidmi, kteří přicházejí proto, aby skutečně diskutovali.

Tak si přisuňte židli k obrazovce, budeme závěrečný ceremoniál promítat přímo tady. Vezměte si do ruky kornoutek s arašídy a nějakou dobrotu, abyste nepřišli ani o vteřinu, až se budou předávat ceny. Prosím ty, kteří už nemají nehty, aby si nesnědli i prsty, ty budou ještě potřeba k ťukání do klávesnice.

Než začneme s mejdanem, ještě bych ráda poblahopřála všem, kteří vyhrají. Lidem, kteří jako já používají své deníky, aby vyprávěli o svém životě a kladli otázky. Nebýt podpory této světové blogosféry a nebýt ochrany, kterou mi příslušnost k ní poskytuje, už bych na svůj blog dávno musela vyvěsit ceduli “Zavřeno”. S tím, co se odehrálo při hlasování na The Bobs, už není moci, která by zastavila toto předposlední písmenko abecedy.

Děkuji všem, kteří hlasovali!

Video z předávání cen na:
http://www.thebobs.com/

Touha po volbě

Už několik týdnů nás všude pronásledují slova jako „urna“, „hlasy“ a „kandidáti“. Nejdřív kvůli volbám ve Spojených státech a teď to téma obživlo v souvislosti s nedělními volbami ve Venezuele. Jako kdyby nám na konci roku chtěli všichni připomínat, že my nejsme voliči a že nerozhodujeme o tom, kdo nám vládne.

Člověk si zvykne na to, že se nemůže rozhodnout o tom, čím naplní žaludek, jakou víru předá svým dětem nebo komu doma otevře dveře, jenže tahle rezignace vybouchne ve chvíli kdy vidí volit ostatní. Proto v těchto dnech pukám touhou přeložit volební lístek a vhodit ho do otvoru urny s pocitem, že společně s ním tam putuje i můj hlastitý výkřik „Volbu!“.

Do 27. listopadu bude mít každý příspěvek na tomto blogu odkaz na hlasování o cenu The Bobs. Generace Y soutěží ve třech kategoriích: nejlebší blog, zvláštní ocenění Reportérů bez hranic a nejlepší internetový deník. Zde je odkaz: http://www.thebobs.com/

Proti zapomnění


Sobotní poledne nás zastihlo na cestě do Pinar del Río. Tráva u silnice už zase dorostla, ale palmy bez listí připomínají katastrofu, která se tudy před dvěma měsíci prohnala. Život běží pomaleji, jakoby Gustav a Ike ještě podtrhli dojem z devatenáctého století, které tato oblast vždycky měla. Nebýt támhle starého traktoru a na druhé straně stožáru elektrického vedení, člověk by věřil, že se posunul v čase o dvě století nazpátek. Některé domy mají na střechách novou krytinu z asbestového cementu, která poslouží jako potrava větrům příštího hurikánu.

Dva batohy léků a oblečení, které jsme posbírali mezi kamarády jsou bohužel příliš malé na to aby uspokojily všechny potřebné co po cestě potkáváme. Je tu nedostatek potravin, paradoxně nejvíce těch, které rostou přímo tady. I děti, které se většinou zbavují okurek na okrajích talířů, teď touží po chuti této zeleniny. Zemi to chvilku trvá, než se zahojí. Drobní zemědělci jsou pod stále větším tlakem, aby prodávali své výpěstky státu a ne na volné zeleninové trhy, kde by mohli vydělat více. Důsledkem je, že mají čím dál menší chuť vůbec něco pěstovat a zelinářské trhy zejí prázdnotou. Znovu, tak jako kdysi v devadesátých letech, je potřeba vycestovat za město, aby člověk mohl koupit yuku, cibuli nebo kousek vepřového.

Mezi Havanou a Pinar del Río narazíme na dvě policejní kontroly, náhodně kontrolující auta zda neobchodují s mlékem, sýrem nebo zeleninou. Lidé tyto kontroly překřtily podle sofistikovaných lékařských přístrojů na „CTéčka“. Ve chvílích kdy je silnice nejméně kontrolovaná, rojí se neoficiální prodejci na krajnicích aby vystavili své zboží a zase se rychle schovávají když projíždí auto s poznávací značkou státní instituce.

I když se z médií zprávy o katastrofě pomalu vytrácí, v životě postižených jsou stále tématem číslo jedna. Musíme si dávat pozor, aby zapomnění nepřikrylo zoufalou situaci, aby nás triumfalismus oficiálních zpráv nedonutil věřit, že už je vše za námi a aby v nás záplava pozitivních reportáží nevzbudila mylný dojem o hloubce následků. Je potřeba jet do postižených oblastí, osobně předávat pomoc postiženým a sbírat tam svědectví. Větry hurikánů ještě pořád hučí v životech těchto lidí a nezmizí jen proto, že si zacpeme uši.



Do 27. listopadu bude mít každý příspěvek na tomto blogu odkaz na hlasování o cenu The Bobs. Generace Y soutěží ve třech kategoriích: nejlebší blog, zvláštní ocenění Reportérů bez hranic a nejlepší internetový deník. Zde je odkaz: http://www.thebobs.com/

Malý a odstrčený

„My pracujeme, a ty?“

Minulý týden jsme mluvili o mravencích a o malých lidech a tradicích, které udržují ze dne na den. No a teď jsem kousek od svého domu objevila billboard s tou samou metaforou o mravencích. Na rozdíl od mraveniště, které jsem si představila já a kam jsme patřili všichni, na tomto mraveništi je jeden opuštěný tvor. Děsí mne pomyšlení, že ten osamocený mraveneček představuje intelektuály, nebo osoby jako já, kteří mají neoficiální zaměstnání protože není dostatek licencí pro učitele španělštiny, nebo jiná důstojná povolání. Taky by ten odstrčený mravenec mohl znázorňovat ty, kteří dostávají peníze od příbuzných v zahraničí a nevidí důvod proč by měli pracovat za plat, který je spíš symbolický než opravdový. Nalevo, pod tímto billboardem, by mohla stát paní, která prodává kafe na rohu našeho domu. Vstává ráno v pět hodin aby začala prodávat zavčas a pak si hraje celý den na schovávanou s policií. Nebo by se tam mohl objevit mladík co nechal studií a šije boty v dílně svého bratrance a kterého šéf sektoru pokládá za budižkničemu. Nebo kdokoli další, kdo stojí na okraji a komu odmítají dát práci odpovídající jeho kvalifikaci, protože je politicky nespolehlivý. Je nás tolik co můžeme být tím mravenečkem bez listí v rukou na konci . Protože ti ostatní mravenci jsou nejenom ti pracovití, jsou to také ti, kteří jsou úředně schválení. Tvoří skupinu, ze které není radno vybočovat.

Do 27. listopadu bude mít každý příspěvek na tomto blogu odkaz na hlasování o cenu The Bobs. Generace Y soutěží ve třech kategoriích: nejlebší blog, zvláštní ocenění Reportérů bez hranic a nejlepší internetový deník. Zde je odkaz: http://www.thebobs.com/