Jiný Pablo

 

Prožila jsem nezapomenutelné odpoledne s Pablem Milanésem na Antiimperialistické tribuně. On byl na scéně a zpíval svůj nevyčerpatelný repertoár, zatímco já jsem vztyčovala transparent s nápisem Gorki. Koncert trval skoro tři hodiny, ale ta plachta, kterou jsem si s několika dalšími odvážlivci dovolila zvednout, vydržela jen pár vteřin. I když jsem byla tak blizoučko autorovi Yolandy, onoho 28. srpna jsem  si myslela, že moji nekonformnost od jeho mravoučných tendencí dělí celé kilometry. Ale to jsem se spletla.

Četla jsem pak rozhovor, který Pablo poskytl novinám El Público; každičká jeho odpověď by mu určitě vynesla pěkných pár ran, kdyby je pronášel na náměstí v centru Havany. Jeho názory se tolik podobají těm, které mě dovedly až k vytvoření tohoto blogu; některé z jeho vět bych klidně podepsala. Když prohlásil: „… jsme ve všech směrech paralyzovaní, plánujeme si budoucnost, ale stále žádná nepřichází…“, oslovil mě mnohem víc než všemi svými písněmi dohromady. Jde o tu zářnou budoucnost, jak nám ji líčili, na jejímž pozadí se nesl jeho hlas notující si melodii „Cuba va“. Tehdy se ve jménu dosažení jakési fata morgány každá oběť zdála být malá, dokonce i smlčení našich rozepří, potlačení všech pozůstatků kritiky.

Ze zestárlého obličeje utopie se smyly barvy a symfonie vítězství se změnila v reggeton holého přežití. Z písní Pabla Milanése se staly jakési hymny  starých časů, časů, kdy jsme byli naivní a důvěřiví. Dnes nám ale říká: „Mnoho lidí se bojí mluvit.“ A já to s roztřesenými koleny musím potvrdit, cena za vlastní názor je pořád ještě příliš vysoká. Včera složil bez akordů a strun svůj nejlepší nápěv a prstem kytaristy ukazuje na státní moc jako mnoho jiných. Je to stejná hudba, kterou si pobrukují miliony Kubánců, ale jen on ji dokáže podbarvit tím hřejivým hlasem, jímž nás kdysi přiměl věřit v pravý opak.

Konec subvencí

Všudypřítomná nuda mě koncem letošního roku dohnala až tak daleko, že jsem sledovala poslední monotónní zasedání parlamentu roku 2008. Do vládních budov se letos v prosinci vrátil starý způsob projednávání problémů, aniž by padaly zmínky o pravých příčinách. Vznikl zvláštní druh proslovu, který začíná v hluboké úctě slovy : „Naše revoluce udělala mnohé pro vylepšení situace menších trhů, ale i tak přetrvávají problémy…“  Bez tohoto neodmyslitelného poklonkování by řečník hned sklouzl za hranici drzosti nebo byl označen za přehnaně kritického a nevděčného.

Závěrečný projev Raúla Castra znovu potvrdil plán na ukončení systému státních subvencí. Při takových slovech se nám vybaví jenom přerušení výdeje potravinových dávek, které my, Kubánci dostáváme. A bylo by nebezpečné apelovat na zrušení symbolických cen a zbytečných bezplatných služeb, to je dvojsečná zbraň, která se může nakonec obrátit proti svému majiteli. Pokud se ale skutečně chceme zbavit toho otcovského ochranného křídla, měli bychom především zrušit břemeno, kterým je udržování obézní státní infrastruktury na úkor našich peněženek. Dělník, který vyrábí ocel, nikl, rum, tabák nebo je zaměstnaný za barem v hotelu, dostává jen miniaturní podíl z toho, co sám produkuje nebo z reálné hodnoty služeb, které poskytuje. Vše ostatní putuje do chřtánu neukojitelného státu.

Když si uvědomíme, jaký je rozdíl mezi symbolickou cenou libry rýže v přídělovém systému a obrovským dílem našich platů, který si odnášejí ti, kdo nám vládnou, dojdeme k závěru, že jsme to spíše my, kdo někomu vypomáhá. Proto zrušení subvencí by mělo být naše heslo, ne jejich.

Motlitba za kabel

Text k obrázku: První tiskárna, kterou jsem kdy viděla prodávat v kubánském obchodě. Je to model z minulého století a stojí 689 směnitelných pesos.

Okolo podmořského kabelu spojujícího Kubu s Venezuelou panují pochyby: bude skutečně přinášet informace všem? Není známo ani přesné datum dokončení. A tak mají argument proti nám, kdo si neustále stěžujeme na nedostatečné možnosti připojení na ostrově, zkoušejí nás umlčet slovy: „Musíte počkat, až bude hotový kabel“. Dovolte mi tedy v radostném očekávání alespoň nastínit, co nám vlastně ta plánovaná pupeční šňůra přinese:
– Přístup k internetu pro všechny, nikoliv pouze na základě jakýchsi privilegií; možnost pořídit si kdekoliv domácí připojení.
– Broadbandové připojení pro  studenty základních, středních a vysokých škol; menší omezení doby připojení oproti stávající situaci.
– Snížení cen v internetových kavárnách a v hotelích, které disponují počítači s připojením (dnes stojí hodinové připojení třetinu průměrného měsíčního platu).
– Možnost využívání sociálních sítí jako je Facebook, Twitter, Hi5 a další.
– Konečně by pro nás byly dosažitelné služby jako Skype, videokonference, zasílání velkého objemu dat najednou a snad i sledování televize přes internet.
A tak jestli nám ten báječný kabel má zprostředkovat tohle všechno, ať mi někdo prosím vysvětlí, proč na něj musíme čekat až do roku 2011. Doufám, že alespoň jedno jeho vlákénko pak dosáhne až k mým rukám bloggerky na volné noze. Nebo že by i potom každý kilobit, který jím projde, nesl něco jako vodoznak hlásající „jen pro důvěryhodné“?

Betlém?

Dnes by klidně mohlo být 3. června nebo 9. září,  sotva pár drobností nám připomíná, že jsou Vánoce. Málo, moc málo lidí si na ulici přeje pěkné svátky. Ve srovnání s 25. prosincem minulého roku postrádá letošek jakékoliv kouzlo, ubylo očekávání do budoucna. Uplynulo víc než dvanáct měsíců od doby, kdy jsme v soukromí rodiny a mezi přáteli předpovídali očekávané reformy. Ty se však nakonec omezily jenom na mobilní telefony nebo na hotelové pokoje, které si stejně nemůžeme dovolit.

Dnes ráno kohout vzbudí ze sna národ, který veškerou svoji aktivitu zredukoval do netečného slovesa: čekat. A mezitím se v mém adresáři množí škrtnutá jména přátel, kteří emigrovali, zatímco náš prezident vyskakuje jako vzteklý kocour, jen slyší o vězněných disidentech. Jak málo jsme za rok 2008 pokročili! Jak nemožně jsme až do prosince přešlapovali na jednom místě!

Řešení

Text k obrázku: V kostele Svatého Lazara na rohu. Autor: Orlando Luis Pardo

Pokud nepřijdeš s „řešením“, ať tě ani nenapadne kritizovat, dávají mi jasně najevo osoby, které ovšem samy nepředkládají žádný lék. Jejich tón mi připomíná všechna ta nudná pionýrská shromáždění, kterých jsem se musela za školních let zúčastnit. Když na mě přišla řada s proslovem a můj příspěvek překypěl od osobních témat ke kritice celého systému, vždycky mě někdo zčistajasna utnul, aby mi připomněl, že skutečný revolucionář přináší řešení, ne stížnosti. Kritika musí být konstruktivní, tvrdili, a já časem přišla na to, že mě tím nevyzývali k potenciálně prospěšným odsudkům, ale ke konformizmu.

Ty  okleštěné námitky vynesly na světlo problémy, jejichž řešení neznají ani zastánci „užitečné“ kritiky. Moje chabé znalosti ekonomie mi například neumožňují napravit bezpráví napáchané duálním ekonomickým systémem, ve kterém žijeme už patnáct let. Stejně tak nemám dostatečné vědecké zázemí na to, abych vyřešila celou svízelnou situaci, která všude kolem vládne. Ani v politice nedokážu dohlédnout tak daleko, abych mohla předpovědět, zda se naplní slova Jana Pavla II, že se „Kuba otevře světu a svět Kubě“.

Přes to všechno mi můj občanský  čich intuitivně odhalil ŘEŠENÍ. Jen svoboda v názorech umožní, aby se nebáli ti, kteří vědí, jak situaci zachránit. Ekonom, který si v šuplíku schovává plán ozdravení kubánské ekonomiky, potřebuje mít záruku, že za vyslovení svých nápadů nebude potrestán. Všechny politické, sociální a zahraničněpolitické projekty, ukrývané z obavy před možnou represí, vyžadují patřičný respekt.

Dovolte, aby všichni mluvili, ať už si jen stěžují nebo ať za nimi stojí podložený návrh řešení problémů. Vyhlaste veřejně, že každý Kubánec může říct, co si myslí, a navrhnout řešení v duchu politického zabarvení nebo ideologie, které sám věří. Uvidíte, že se objeví léky na naše starosti a že namísto stížností budou padat návrhy. A to teprve udělá zle všem těm chronickým odpůrcům kritiky.

Výpadek proudu

Generace Y i ostatní blogy portálu Desdecuba.com byly díky výpadku proudu nedostupné déle než  24 hodin. Až do této chvíle se nepodařilo objasnit příčiny poruchy, chtěla bych ale poděkovat všem, kdo si kvůli našemu odpojení dělali starosti.
Je mi sice moc líto, že vám působíme takové bolení hlavy, na druhou stranu mě ale těší, že jsme schopni začít znovu fungovat navzdory útokům, trollům a dokonce i problémům se softwarem.
Všechny vás objímám a slibuji, že ten ztracený den doženeme.
Yoani

Nakaženi slevami

Text k obrázku: Hrozny dovážené ze Spojených států jsou na trzích na prodej za směnitelná pesa

Na pumpách klesly ceny pohonných hmot. Ve čtvrtek 11. prosince psala Granma, že k pořízení mobilního telefonního čísla stačí nyní jen poloviční suma. Protože příliš často neslýcháme, že by se něco zlevňovalo, jsme pořád ještě na pochybách, zda šlo jen o jakýsi vánoční dáreček anebo o začátek opravdové, zevrubné úpravy cen. Měla jsem věštecký a pěkně naivní sen, že by se tahle vlna slev mohla rozšířit i na základní potraviny, třeba na mléko, které teď na trhu stojí nepřístojných 2,40 směnitelných pesos (CUC) za litr.

Mému synovi je třináct, takže už šest let nemá nárok na příděl mléka. A co se přes Kubu přehnaly hurikány, nezastavili se u mých dveří ani ilegální překupníci se sušeným mlékem.

Koupit trvanlivé mléko v devizových obchodech je oběť, kterou si může dovolit jen málokdo a která zavání oficiálně posvěcenou defraudací. Právě proto bych Ministerstvu cen a financí doporučila, aby slevy rozšířilo na všechny základní produkty, jejichž ceny jsou zatím zcela nedostupné. Ani nevíte, jak moc bych si přála, aby nám uspořádali skutečné vánoční překvapení – že by si třeba ještě před koncem roku mohl i člověk s dělnickým platem koupit každé ráno sklenici toho vzácného mléka.