Školní svačina


Kdo by si nepamatoval na školní svačiny z let sovětských dodávek – na sladkosti a lahvičku s osvěžujícím nápojem. Ovšem jako všeho, co je zdarma, i těch jsme si nakonec přestali vážit: o přestávkách jsme po sobě házeli minerálky a koláče. Pečivo svištělo vzduchem ze školního balkónu až na křižovatku ulic Zdraví a Samoty. Podceňovali jsme ty svačinky, ale bez téhle malé vzpruhy mezi vyučovacími hodinami bychom už v poledne měli hlad jako vlci.

Když pak v devadesátých letech začala hospodářská krize, svačinky na prvním stupni základních škol byly zrušeny jako jedny z prvních. Dnes už děti už neslýchají zvuk otevíraných láhví, ani kamiónů, které zrána do školy vozily krabice sušenek. Na celé vzpomínce nejvíc zamrzí ta lhostejnost, s jakou byly sladké přesnídávky zrušeny. Tiskem nevyšlo jediné zdůvodnění, proč musela být zrušena právě tahle důležitá součást jídelníčku, a rodičům tak připadla další povinnost – ranní chystání svačin dětem do školy.

Nejsem oběť, nesu odpovědnost

Mohla bych být celé dny vystrašená a schovávat se před muži, stojícími dole na stráži. Mohla bych zaplnit celé archy výčtem osobních problémů, které mi přinesl tento blog a svědectvími lidí, kteří byli „upozorněni“, že jsem nebezpečná osoba. Stačilo by jedno rozhodnutí a každý můj text by mohl být jednou dlouhou stížností a prstem, ukazujícím na viníky. Já se ale necítím být obětí. Nesu za to odpovědnost.

Vím, že jsem mlčela, že jsem dovolila několika málo lidem řídit náš ostrov, jako kdyby to byl jejich soukromý podnik. Předstírala jsem a souhlasila s tím, aby jiní rozhodovali o věcech nás všech, zatímco jsem se vymlouvala na přílišné mládí a křehkost. Jsem odpovědná za to, že jsem si nasadila masku, že jsem svého syna a rodinu používala jako argument, proč se ničeho neodvážit. Tleskala jsem, stejně jako skoro všichni ostatní, a když jsem toho měla plné zuby, volila jsem emigraci a říkala, že je jednodušší zapomenout, než se snažit něco změnit. Také jsem se několikrát nechala unést zlobou, nebo podezíráním, které mi nadělaly v životě paseku. Nechala jsem je, aby mi naočkovali paranoiu a v době dospívání jsem si často pohrávala s myšlenkou loďky v mořských vlnách.

Necítím se jako oběť a tak vždycky když míjím své dva pronásledovatele, trošku si nadzvednu sukni a ukážu jim nohy. Není nic více paralyzujícího, než když na ženské lýtko dopadnou sluneční paprsky . Nejsem ani mučedník a dávám si pozor, aby mi na tváři nikdy nechyběl úsměv, protože smích je jako kamení v zubech diktátorů. Takže žiji dál tak, jak jsem zvyklá a nehodlám se nechat proměnit v uzlíček nářků. Koneckonců, vše, co dnes prožívám, je výsledkem i mého mlčení, přímým plodem mé předchozí pasivity.

Optimisté

 

Julito mě zhruba v polovině roku 2007 ujišťoval, že ještě do srpna cena vepřového klesne na deset pesos za libru, což je průměrná denní mzda. Když už bylo loni v lednu jasné, že jeho proroctví nevyšlo, pokárala jsem ho. Se svým věčným úsměvem na rtech mě ujistil, že drahé maso bude možné získat za nižší ceny v letních měsících. Pak ale přišly hurikány a prognózy mého souseda se staly předpovědí nejen hořkou, ale ve své bezelstnosti i  škodlivou. Poté jsem ho už nepotkala, nemohla jsem mu tedy tváří v tvář triumfovat.

Včera k nám přišel Julito na kus řeči, ale změnili jsme téma. Jeho mladší dcera se dala na cestu, kterou už předtím prošlápla ta starší – během uměleckého turné zůstala v cizině. Obě spolu žijí v jednom z těch lidnatých měst Spojených států a jejich otec není ani tak nešťastný z odloučení, jako spíš šťastný z jejich budoucnosti.  Seděl v našem obývacím pokoji a vyprávěl, jak s manželkou plánují odjet za rodinou v exilu. “Tam jim budeme užitečnější,” prohlašoval rozhodně.

Měla jsem nutkání zeptat se ho, jestli ještě nepočká na slevy masa, pak že mohl klidně odjet, ale nakonec jsem to nechala být. Vím, že my, rodiče moc nerozumíme vtipům, jedná-li se o naše děti, a tak jsem se rozhodla jeho někdejší optimismus přejít mlčením. Odpustila jsem mu morální rozrušení, které mi způsobily jeho předpovědi, a dokonce i fakt, že mě kvůli mým obavám označil za pesimistu. Julito je jedním z těch, kdo ještě na schůdkách do letadla budou polykat slova kritiky. Pak si možná v Bostonu přečte tenhle blog a třeba mi napíše mail, ve kterém přizná, že nikdy ničemu nevěřil a že byl vlastně stejný skeptik jako já.

My, lid

 

Jsem založením postmodernista a pochybovač: proslovy mě uspávají a vůdce hřímající z tribuny je pro mě vrcholem hnusu. Mikrofony mám spojené s výzvami k neoblomnosti a vychvalované řečnické umění některých mi vždycky připomínalo výkřiky vhodné jen k přehlušení „nepřítele“. Dokázala jsem se vyvlékat z veřejných obřadů, raději než politické sliby si poslechnu bzučení mouchy. Přesto jsem už musela vyslechnout tolik proslovů, z nichž mnohé se zdály být nekonečné, že už asi nejsem vhodným posluchačem dalších kázání.

Řekla bych, že hlasy z řečnických stupínků vyvolaly vždy více nesnášenlivosti než svornosti, více úzkosti než souladu a harmonie. Z tribun létala proroctví o invazích, ty se však nikdy neudály. Nikdy se nenaplnily ani ekonomické plány; bylo dokonce možné zaslechnout i tak omezená slova jako: „Ať ta spodina zmizí, ať vypadne!”. Proto jsem dost zmatená dnešním klidným proslovem Baracka Obamy, jeho argumentací a pozitivním ohlasem.

Při čtení mi připadlo – já totiž nemám ilegální televizní anténu – že celá rétorika zůstala kdesi ve 20. století. Dali jsme přece už sbohem té křečovité výřečnosti, ta už s námi ani nehne.  A tak jen doufám, že odnynějška to budeme “My, lid”*, kdo bude psát proslovy.

* Převzato z překladu proslovu Baracka Obamy zveřejněného ve španělském deníku El País.

Na vlastní kůži

Nechala jsem se inspirovat spoustou turistických reklam a dostala jsem nápad, jak přilákat na ostrov návštěvníky. Nejednalo by se o ekologický zájezd za přírodními krásami ani o dějepisnou cestu po náměstích a pomnících. Sloganem této turistické kampaně, od samého počátku ovšem odsouzené k nezájmu ze strany cílové skupiny, by bylo „Po kubánsku!“ Každý účastník tohoto dobrodružství by dostal potravinovou knížku s nápisem „Na vlastní kůži“.

Ubytování by se nepodobalo luxusním apartmánům v hotelech na Varaderu nebo Cayo Coco, naši delegáti by doporučovali pokojíčky ve čtvrti Centro Habana, na sídlišti v Buena Vistě nebo přecpanou noclehárnu pro oběti hurikánů. Rekreanti, kteří si koupí náš turistický balíček, nebudou mít přístup ke směnitelné měně a na své čtrnáctidenní výdaje dostanou půlměsíční průměrnou mzdu: tři sta kubánských pesos. Nebudou tedy moci jezdit taxíkem za devizy ani brázdit silnice naší země autem z půjčovny. Nová forma cestování bude zahrnovat povinné užívání hromadné dopravy.

Restaurace zůstanou účastníkům exkurze uzavřené, dostanou zato ale každý den osmdesát  gramů chleba. Možná je dokonce potká takové štěstí, že na ně před návratem domů vyjde i půl libry ryby. K cestování do jiných provincií nebudou sice smět využívat turistické autobusy Viazul, ale místo třídenního stání ve frontě na lístky budou na jízdenku čekat s výhodou jenom jediný den. Budou mít ovšem zakázáno vstoupit na jakoukoli loď nebo si pronajmout surfařské prkno, aby se nám náhodou nestalo, že svoji dovolenou zakončí devadesát mil daleko od našeho karibského „ráje“.

Na konci svého pobytu získají tito dobrodruzi diplom „znalců kubánské reality“, ale budou muset přijet ještě párkrát, aby mohli být prohlášeni za „přivyklé“ naší absurdní každodennosti. Odjedou hubenější a smutnější, posedlost jídlem ukojí doma v supermarketech, ale především si odvezou silnou alergii na turistické reklamy. Zlatá propaganda, která ukazuje Cubu plnou mulatek, rumu, hudby a tance, už nedokáže skrýt panorama ruin, frustrace a nečinnosti, které oni poznají a zažijí na vlastní kůži.

Možný svět je lepší

Text na plakátu: Mocná a vítězná revoluce kráčí vpřed.

Spíš než sliby o budoucnosti, které se nikdy nenaplní, mám ráda budoucnost, která začíná už dnes, a sny, které se splní, ještě než zapadne slunce. Už jsem se dost naupírala očí vstříc zítřkům, nadýchala se plnými doušky budoucnosti a uvěřila jsem přeludům toho, co mělo přijít. Dneska sázím jenom na to, co je vidět.

Když jsem se probudila, pohrála jsem si s jedním z těch chimérických hesel, která neustále slyšíme v televizi, abych ho udělala realističtějším. Lepší svět je možný. Možný svět je lepší, řekla jsem si a pocítila jsem, že ho určitě dosáhneme, že pro celou planetu, můj ostrov i moje město nalezneme uskutečnitelná řešení místo neustálého plácání se v utopiích.

Lady, I love you

Čekám takhle na lavičce v Parque Central, kamarádky mají už půl hodiny zpoždění. Mám za sebou celkem těžký den a moc se mi nechce s někým si povídat. Najednou se vedle mě posadí nějaký kluk, není mu víc než dvacet. Mluví příšernou angličtinou, ale zvládne se mne zeptat, odkud jsem a jestli rozumím španělsky. Nejdřív ho chci poslat do háje, nemám náladu na lovce turistek, ale pak ho nechám, ať si v tom nepovedeném svádění pokračuje.

On neví, že jsem sice zdědila světlé vlasy po svých španělských prarodičích, ale že můj pas je zrovna tak modrý a kubánský jako ten jeho. Kdyby si mě nespletl s cizinkou, nikdy by si ke mně nepřisedl. Nejsem dobrá partie, to se pozná i na dálku, ale on počítá, že i když vypadám chudě, můžu mu vynést alespoň vízum, aby mohl emigrovat. Povzbuzen mým mlčením mi nakonec řekne: „Lady, I love you!“ Po takovém vyznání lásky už nemůžu zadržet smích. Obrátím se na něj a nejhorším havanským slangem opáčím: „Neunavuj se, jsem Kubánka.“ Vyskočí jako uštknutý a při odchodu mi nahlas nadává. Slyším, jak si na celé kolo stěžuje, že „tamta holka vypadá jak cizinka, ale je vocuď a nestojí ani za kubánský peso.“ Můj den se najednou změnil – sedím na lavičce a směju se pár metrů od mramorového Martího, který park zdobí.

Odveta se ale frustrovanému Casanovovi naskytne brzy. Okolo prochází nějaká seveřanka v kraťasech a on jí zopakuje stejnou frázi, co zkusil na mě. Ona se usměje, zdá se být okouzlena jeho mládím a jeho copánky zakončenými barevnými korálky. Vidím, jak spolu odcházejí, zatímco jí pohotový mladík vyznává lásku v jazyce, ve kterém zná sotva tucet slov.