Nepříjemné otázky

Kráčím okolo našeho domu a snažím se neprocházet pod žádným balkónem, protože z nich děti házejí prezervativy naplněné močí, aby si ukrátili dlouhou chvíli. Muž s dcerou nesou tašku, ze které kape směs tuku, vody a krve. Jdou z masny, dlouhá fronta signalizuje, že dnes ráno dorazilo nějaké přídělové zboží. Šťastní stoupají po schodech i se svou masnou trofejí. Doma už pravděpodobně matka krájí cibuli, oddychla si, že po několika dnech absence se doma zase objeví bílkovina.

Jdu za nimi a zaslechnu, jak se holčička ptá: „Tati, kolik jsi v životě snědl kuřat?“ Představuji si bezradnou tvář otce, který právě vylezl do šestého patra a potí se jako kůň. Odpoví trošku zhurta: „Jak to mám vědět? Já jídlo nepočítám.“ Ale holčička se nenechá odbýt. Právě se totiž učí násobit a dělit, a chce proto rozebrat celý svět a vysvětlit ho jen pomocí čísel. „Tati, když je ti 53 let a každý měsíc dostaneš v masně na příděl libru kuřete, tak ti stačí vědět, kolik už žiješ měsíců. A pak tohle číslo už jenom vydělíš čtyřmi librami, co tak normální kuře váží.“

Přistihnu se, jak počítám její matematickou rovnici, a zjišťuji, že jsem ve svých 33 letech snědla 99 kuřat. Muž přeruší mé výpočty: „Holčičko, když já jsem se narodil, tak ještě kuřata nebyla na příděl.“ Dojde mi, že já už jsem sice vyrůstala s okovy přídělového systému na obou kotnících, ale že díky černému trhu, zpronevěřování státního majetku, obchodům ve směnitelných pesech, výměně oblečení za jídlo a hromadě dalších alternativních triků vlastně ani neznám přesný počet kuřat, která jsem v životě spořádala. Zrychlím krok a slyším nedůvěřivou větu malé Pythagoras: „Tati, a to ti mám věřit, že dřív sis v masně mohl koupit kuřat, kolik jsi chtěl?“

Unášej mě po širém moři*

V zemi, která je ze všech stran obklopená vodou, je námořník jakousi spojkou s druhým břehem: přiváží obrazy, které na ostrově není možné spatřit. V případě Kuby mají navíc ti, kdo pracují na lodích, možnost nakupovat v zahraničí výrobky, které doma neseženete. Každý námořník je vlastně Odyseem, jenž po několikaměsíční plavbě přiveze rodině kufr plný dárků. To on zásobuje černý trh elektrospotřebiči, které pašuje lodních útrobách. A právě díky jemu přicházejí nové módní vlny dříve, než stanoví plán úředníků řídících vnitřní trh.
Být „obchodním námořníkem“ znamenalo po několik desetiletí patřit do výběrového bratrstva, které mělo přístup za horizont a jehož členové mohli přivážet zboží v těchto zeměpisných šířkách nevídané. První džíny, magnetofonové přehrávače a žvýkačky, které jsem v životě viděla, dovezli právě tito šťastní členové posádky. A totéž platilo o digitálních hodinkách, barevných televizorech a některých automobilech, které se moc nepodobaly nepřitažlivým Ladám a Moskvičům.
Námořník sice býval dlouho pryč, ale tu nepřítomnost vynahradil příbuzným ekonomický balzám z přístavů, kde je zboží levnější a vyšší kvality než to, které se prodávalo v kubánských obchodech. A když pak přišlo stáří a nadešel čas zakotvení v důchodu, žilo se z toho, co se podařilo dovézt dříve, a z obrazů uložených v paměti. 
Celý tento příběh o lodích, stěžních a černém trhu zde zmiňuji hlavně proto, že námořníku Oskarovi, muži bloggerky a autorky Sin Evasión http://www.desdecuba.com/sin_evasion, vyhrožují vyhazovem z práce. Důvodem je rozhodnutí jeho ženy Miriam Celaya sejmout masku a dál pokračovat v nekonformním psaní s odhalenou tváří. Za trest má rodina zůstat na suchu, bez potřebné obživy. A tak tedy aby ona mohla svobodně plout po síti, nebude možná on smět plavit se po vodách.
* Z dětské písničky “Papírová lodička”.

Přesýpací hodiny

 

Každý den se setkám s někým, kdo ztratil iluze a přestal podporovat kubánský systém. Jsou tací, kteří vracejí své stranické průkazy, emigrují za svými vdanými dcerami do Itálie nebo se soustředí na klidnou péči o vnoučata, případně stojí frontu na chleba. Od donášení přecházejí k přípravě spiknutí, od sledování k opačnému táboru a dokonce mění svůj vkus, co se týče rádiového vysílání – od Radio Rebelde k Radio Martí. Celou tuto změnu – pomalou u jedněch a závratně rychlou u druhých – vnímám ve svém okolí, jako když slunce zapadá nad ostrovem. A přesto se tento proces změny odehrává jen jedním směrem. Ještě jsem nepotkala nikoho – a že znám pěknou řádku lidí – kdo by od nevíry přešel k věrnosti, kdo by uvěřil projevům poté, co je léta kritizoval.

Matematika nám ukazuje nezpochybnitelné pravdy: počet nespokojených vzrůstá, zatímco skupina tleskajících nové duše nezískává. Tak jako se v přesýpacích hodinách přemístí stovky malých částeček, přesypou se na druhý břeh i ti, kteří byli zklamáni původním místem. Padají na kopeček, který navršili skeptici, vyloučení a široké zástupy všech netečných. Už není návratu na stranu důvěřivosti, protože žádná ruka není sto vrátit čas a otočit ručičkami hodin. Nelze nasypat zpět nahoru, co už jednou propadlo dolů. Čas násobení a sčítání před chvílí vypršel, teď už počítadla počítají jen zbytky a zaznamenávají nekonečný únik pouze jedním směrem.

Mezi zdmi


Dnes v 15.00 hodin se nám podařilo představit knihu, kterou napsal Orlando Luis Pardo Lazo. Poté, co jsme se vydali do uliček čtvrti Cerro, abychom setřásli dva „bezpečáky“ za zády, došli jsme konečně na Capitolio. Nasedli jsme na autobus a projeli tunelem u zátočiny. Napětí, strach a pochybnosti nás provázely po celou tu krátkou cestu směrem k pevnosti La Cabana. Orlando myslel na svou maminku s vysokým tlakem, vystrašenou všemi těmi telefonickými výhružkami. Já jsem byla v duchu s Teem ve škole. Znepokojovalo mě pomyšlení, že až se vrátí, už ho možná doma nikdo nebude čekat. Naštěstí to všechno byly jen představy.

Výkonný policista měl – to jsme pochopili až později – v úmyslu nás zastrašit. Ale před  kamerami zahraničního tisku a pozvanými spisovateli toho moc nenadělal. Nejdříve jsme se posadili na trávník, rozmlouvali jsme ve skupince asi patnácti lidí a pak jsme skončili tichým potleskem nějakých čtyřiceti přítomných. Překvapila nás účast a solidarita několika mladých básníků a prozaiků, jejichž knihy vyšly v oficiálních nakladatelstvích. Slovně a obětím nás přišli podpořit také někteří latinskoameričtí spisovatelé. Přišli Gorki a Ciro ze skupiny Porno para Ricardo, Claudia Cadelo z blogu Octavo Cerco, Lía Villares, autorka deníku Habanemia, Reinaldo Escobar, blogger z Desde aquí, Claudio Madam a další, které nebudu jmenovat, abych jim neublížila.

Přes cestu skupina pronásledovatelů zaznamenávala všechno, co se dělo na zeleném plácku. Pár základních škol bylo pozváno, aby vztyčily transparenty, a přesně ve tři odpoledne začal vyřvávat  reggaeton. Nám se však podařilo se od toho všeho izolovat a pomyslnými dveřmi vejít do Boring Home. Povznesli jsme se pár centimetrů nad prašnou realitu pozorujících a pozorovaných. Z místa, kde jsem seděla, se mi zeď pevnosti La Cabana zdála nějak omšelejší a v jejích kamenech byla spousta drobných skulin.


Chmurné výročí

 Chmurné důsledky případu Padilla lze na kubánské kultuře pozorovat déle, než by se zdálo. Už jsou to skoro čtyři desítky let, a jako by uběhlo sotva pár minut: stále jen cenzurovaní autoři, zakázané knihy, veletrhy jen pro spolehlivé. Kultura zůstává v rukou státních institucí a několika málo mocných, kteří rozhodují, zda text spatří světlo světa. Jednou je to Heberto, jindy zase zase Orlando, na jejich rodném ostrově je odlišnost stále ještě trestným činem.

Ještě sice nevíme, co se stane zítra v La Cabana při představení knihy Boring Home, ale nám, zkušenějším je jasné, že od doby cenzurování Pryč z kola se změnilo jen velmi málo. Jedeme bohužel ve stále stejných kolejích.

Následuje text, který napsal Orlando Luís Pardo Lazo u příležitosti nejkontroverznější prezentace knihy na celém tom nudném Mezinárodním knižním veletrhu.

Domácí detektivové 

Orlando Luis Pardo Lazo

Mohl by to být nadpis od Roberta Bolana, zesnulého občana Chile a světáka, muže který by se rozhodně nedal zaškatulkovat mezi účastníky XVIII. ročníku Mezinárodního knižního veletrhu v Havaně, mezi ty zdi „morality“ a obnovené střílny pevnosti San Carlos v La Cabane. (Od 12. do 22. února je totiž toto místo hlavním dějištěm knižní události).
Naši domácí detektivové (stejní divoši jako ti z Bola?ova pera) mi volali každou hodinu, aby tak děsili mou sedmdesátiletou maminku. Mladíci se maskovali voláním z veřejného telefonu a procvičovali si preventivní větnou stavbu hodnou skalní stěny: „Jestli tvůj syn přijde v pondělí na veletrh, spočítáme ti to!“  Vzápětí zavěsili.
Pár hodin předtím Michelle Bachelet slavnostně zahájila zmíněný veletrh. Byl to projev slabý a slabě demokratický, pronesený v modravých šatech. Chilská prezidentka mluvila o „kultuře smrti“, která sžírala její vlast po dlouhých 17 let “autoritářství” (jakoby geografie k něčemu předurčovala).
Pouhých 17 hodin poté mi volali další anonymové a do mé e-mailové schránky: orlandoluispardolazo@gmail.com se valilo revoluční násilí proti Národnímu nepříteli. Jen ať si počtu.
Jde o e-maily z falešných adres. Hrozí útoky, znetvořením tváře, kopanci do zadku, pokud se v pondělí 16. února odvážím zúčastnit Knižního veletrhu a vypustit (jazykem bloggerky Yoani Sánchez free-lance) tam autorskou e-dici mé povídkové knihy Boring Home, díla vypuzeného ze státního vydavatelství Letras Cubanas zřejmě proto, že vůbec nezapadá do programu.
Prezentace by se konala, jak ji ohlašuje jpg pozvánka, na vnějším prostranství v La Cabana. Byly by to svého druhu grafitti na druhé straně Zdi. Žádný zákrok ani zásah do veřejného života. Žádná občanská aktivita uprostřed veletržní zoo. Jen pár přátel a procházející publikum. Lidé posedávající na trávníku v rozhovoru o literatuře a cenzuře na Kubě.  S trochou štěstí pak taky spřádání strategií o budoucím vývoji a o tom, jak s pomocí kanónu cubensis vyhodit do vzduchu kulturní kocovinu z  těch dvou tisíciletí nebo taky z roku nula (má generace si pohrávala s myšlenkou pojmenovat se Rok nula).
Ale ani náhodou..“Veletrh nemá předpolí”, tak by možná zněl soudní verdikt některého derridovského venkovana s příjmením Sánchez, Rojas nebo Prieto. Chmurná teorie dekonstrukce.
Takže minulou sobotu 14. února, když jsem se prohnaně zbavil dvou policistů (díky dvěma fotografiím náhodou pořízeným Liou Villares, bloggerem portálu Hechizamiento Habanémico Hebdomanario), přišel za mnou viceprezident Kubánského knižního institutu a nalil mi čistého vína: Moje prezentace by pár lidí rozzuřila. Hranice La Caba?e se táhne až k Zátočinovému tunelu, k tomuto území bude prezentace a priori zakázaná. A on že ve svých rukou nemá moc nad jakýmikoli fyzickými následky celé záležitosti. A tečka. Díky, Orlando Luisi, že jste si mě vyslechl.
O chvíli později jsem ještě netušil, že mi – jakožto členu Komise všech žánrů – ani  nenabídnou účast na udílení cen v soutěži tvořivosti “Sigifredo Álvarez Finesa“ (v úterý 17. února, v 17:30 , v sálu José Lezama Lima). Akci svolalo Národní centrum pro komunitní kulturu, jehož ředitel musel kvůli mému zařazení na kobereček. Kdy už konečně překročím padací most pevnosti jako obyčejný občan?
Zbytek tohoto víkendu v Havaně byl přehlídkou uklidňování nervů, vykládání karet a nátlaku ze strany mé maminky (72). Od pátku do neděle to bylo přesně 72 hodin telefonické invaze a  e-mailů za časů cholery.
Zatímco zahraniční básníci recitují svá díla v klimatizovaném sále, já, místní vypravěč – pod téměř letním kubánským sluncem a s domýšlivostí obyvatel jižní polokoule – si nemůžu vychutnat svou prózu ani na okraji vlastní pevnosti z koloniálních dob. Pro mě je to dostatečně výmluvné.
Možná se mi to děje proto, že jako místní vypravěč nevychvaluji, ale volím cestu bláznovství. Jako autor čtyř povídkových knížek, které byly na Kubě legálně vydány a oceněny. Jako spolupracovník blogů na hraně a blokovaných portálů. A k dovršení všech dvojsmyslů, mé jméno nese i Smyšlený ostrov. Ze skvělé oficiální antologie Kubánská povídka za Revoluce (1959-2008) mě vyškrtnul Alberto Garrandés navzdory poprasku na: http://www.anti-orlandoluispardolazo.cu. Who´s afraid of Orlando Woolf?
Taková jsou fakta. Zbytek už je jen ovzduší slavnosti z chilského levicově knižního dovozu. Něco podobného jako na konci 60. let  verze chamamé remixu. Prozpěvovat si  Michelle Ma Belle na jedné diskotéce pěkně zpříma v téhle Odvážné zbrusu nové Havaně. Bujná a disciplinovaná utopie.
Taková jsou fakta. Zbytek už  je jen imaginární Chile ze stránek našeho e-zone; občasník The Revolution Evening Post jsme vždycky čítali jako neuctivý a štvavý. Další pevninský ostrov, který by si teď neměl mýt ruce stejně jako hlavní hrdina novely s názvem Souostroví Cubag.
Taková jsou fakta. Zítra, na porevoluční pondělí 16. února 2009 ve tři hodiny odpoledne v Havaně se Kuba může „nevyhnutelně“ vystřelit z kanónu na La Cabana, kam chce. Máme strach, že by se mohl opakovat známý případ lišky a vinných hroznů, a tak se nechceme vystavovat krutostem. Jsme lidé čistí a navzájem jsme si užiteční. Nenecháme se dotlačit do rvačky s diktaturou proletariátu nebo s policií.
Z nakladatelství Letras Cubanas se mi nikdo neozval od té doby, co má kniha Boring Home byla téměř připravena k vytištění (asi před půl rokem). Instituce odměňuje nebo trestá své zesnulé děti. Díky, Letras Cubanas, že jste si mě vyslechli. Možná mi teď pomůže právo na literární azyl na chilské ambasádě v Havaně.
A na závěr – uvedením poněkud nudného případu Boring Home nevybízím oslovené k účasti na společném táboře před La Cabanou (kromě znalců z řad politické policie). Kniha se stejně dostane do oběhu. Nepřekvapí, že pár výtisků už bude rozhozeno mimo město jako „ztracený poklad“. Naše vysněná Kuba zůstane neuctivá a štvavá. Nejpříhodnější země uprostřed stálého parapolicejního Made in Latinoamerica.

Poděkování a prosba

Text k fotografii: Neklidní mladíci na ranní směně

Jak tak čas běží, nemohu nepoděkovat „obětavým soudruhům“, kteří hlídají vchod do mého domu. Díky jejich nezměrné obětavosti se v minulých týdnech událo daleko méně vandalských činů, které jsou jinak ve čtrnácti bytech naší části budovy běžné. Nikomu se neztratilo prádlo z věšáků, na schodišti nebyl ani jediný roh vyzdoben lidským exkrementem, žádný exhibicionista se nepromenoval před zraky vyděšených dospívajících slečen. Hrací plocha domina, u které obvykle bývá hodně hlučno, až do odvolání osiřela, už ani potulní psi nezvedají nožku dole u dveří. A to vše jen zásluhou ostrahy, kterou na směny poskytují poslušní zaměstnanci Ministerstva vnitra; na nátlak obyvatel z okolních paneláků.konají zde totiž stálý dozor nad mou osobou

A tak jsem vlastně jen chtěla – spolu s vyjádřením neskonalé vděčnosti – požádat ještě o laskavou možnost znovu spatřit i nelegální prodejce. Už několik dní nám tu chybí výkřiky podomních obchodníků nabízejících své zboží, nepřišel už dokonce ani prodavač jedu na šváby. Cítím vinu za to, že kazím obchody v dalších 143 bytech, myslím, že bych měla udělat něco pro jejich oživení. A tak vás prosím, vzorní vojáci Ministerstva vnitra, odvracejte tvář, když se jedná o jídlo. Tady přece nejde o žádné obléhání města!

 

Text k fotografii: Už trošku znavená odpolední směna

Boring home

Znám knihy, které poznamenaly své autory, a také vím o autorech, kteří na svá díla vrhají temné stíny. Případy, kdy literáti jsou stejně komplikovaní jako jejich texty, nám mohou připomínat soutěž o to, kdo komu víc uškodí. Orlando Luís Pardo Lazo podává v souboru povídek  pod souhrnným titulem Boring Home zářný příklad toho, co nebude představeno na Mezinárodním knižním veletrhu 2009 v Havaně. Autor je doslova posedlý touhou komplikovat věci, hrát si s realitou v jazykových hříčkách, které je možno rozšifrovat skrze náznaky a výkřiky. Aby toho nebylo málo, zachycuje čočkou své pomyslné kamery překvapivé obrazy odporující oficiální ikonografii. Neukazuje jablko ani Adama, tím méně hada.

Radioaktivita, kterou šíří Orlando, už zasekla nejednu tiskárnu, vydavatelé se při ní začervenali a některým kolegům byla důvodem k tomu, aby ho na ulici přestali zdravit. Jeho jméno zmizelo ze seznamů autorů podporovaných oficiálními institucemi a bylo vyškrtnuto z katalogů zmíněného veletrhu. Přesto se potrhlý de Lawton odhodlal Rolandovu knihu vydat a nyní ji chce představit. Jeho přátelé, lidé vyvržení stejně jako on, se rozhodli dělat mu při alternativním uvedení jeho textů společnost. V pondělí, 16. února ve tři hodiny odpoledne, před pevností La Cabana.

Nebýt výhružek, všechno by mohlo zůstat při skupince posedávající na trávníku a rozmlouvající o dokončené knize. Od včerejška však koluje Ministerstvem kultury interní email, jímž nás varují před možnými represemi, které by mohly následovat po alternativním představení knihy. Probíhá zastrašování a obviňování ze strany námezdných revolucionářů – jak zoufale jim chybí originalita! – a dokonce utajená výstraha o případném napadení. Tohle všechno ale jen zvýšilo napjaté očekávání. Kniha Boring Home dostala do vínku tu nejlepší možnou prezentaci, o jakou může prokletý spisovatel stát.

Budeme tam. Ještě se uvidí, jestli nás nechají dojet k cíli.